Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Airbag - A Day at the Beach

AirbagA Day at the Beach

Jirka D.4.8.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Cesta Airbag pokračuje nepřekvapivou nahrávkou, s níž se udržují události v chodu, ale dějiny se nepřepisují. S trochou odstupu by šlo napsat, že v případě Airbag už bylo líp.

Norská prog-rocková kapela Airbag patří u nás v redakci k těm, které rezonují u několika lidí současně, a tak vlastně není divu, že recenze na aktuální nahrávky vychází poměrně pravidelně. A to včetně sólové tvorby kytaristy a zpěváka Bjørna Riise, protože zcela upřímně - udělat jasnou dělící čáru mezi muzikou jeho domovské kapely a sólovými deskami může být někdy dost velký problém. A máte-li rádi jedno, nejspíš se vám bude líbit i to druhé. Na úvod snad pro nově příchozí ještě doplním, že Airbag by mohli oslovit ty z vás, kterým imponuje muzika kapel jako Pink Floyd nebo Porcupine Tree, což cituju informace uvedené na discogs, ale současně i vlastní posluchačskou zkušenost.

 

Airbag band

 

Nicméně s novou deskou, která vyšla v červnu tradičně na domovském labelu Karisma Records, jakoby přišla lehká únava a atmosféricky laděný rock mi mnohem víc než zmíněné kapely připomíná pozdější tvorbu britských kolegů Anathema (v tom lepším případě). Částečně i s těmi intenzivnějšími a vygradovanými pasážemi (vzpomeňte třeba na album Weather Systems, 2012), ale povětšinou bez nich, v klídku a velmi lehce. A s tím přišly přesně ty problémy, které jsem měl tehdy s muzikou kolem sourozenců Cavanaghových. Lehká ospalost, zlí jazykové by řekli nuda, málo vzrušení a dějové dynamiky, kdy se výsledná produkce jaksi sama posouvá do role nevtíravého společníka, s nímž udržovat rozhovor znamená pořád se snažit a nahazovat témata.

 

Příklady toho, kdy se věc spíš povedla a spíš nepovedla, by se daly demonstrovat na dvou nejdelších skladbách nahrávky, tedy na první Machines And Men a třetí Into the Unknown, obě s délkou přesahující deset minut. Ta první v sobě obsahuje dostatek vnitřního náboje a dynamiky na to, aby posluchače zcela pohltila a dokázala k sobě připoutat po celou hrací dobu. Možná překvapivě pro mě není její největší síla v kytarách, ale v zajímavém zvuku kláves a syntezátorů, které mi občasně připomenou Riverside nebo Lunatic Soul ve vrcholné formě prvního alba. Navíc o výborné napětí se stará rytmická sekce s brutální baskytarou, která sice onen důraz staví nad nápaditost vlastní hry, ale v tomhle případě to bohatě stačí. Machines And Men je v jádru klasickou skladbou, ale svůj dlouhý život naplňuje s pozoruhodnou lehkostí a samozřejmostí.

 

 

Problémy popsané výše přichází v podstatě hned s druhou skladbou, která se lehce houpe na nadýchaném bílém obláčku a působí spíš jako kulisa k meditaci než jako pokračování úvodního songu. Je z ní strašně moc cítit, jak si Airbag dávají záležet na každém tónu, na každém efektu a na každém zvuku, ale právě možná díky přemíře této péče jakoby se z ní vytratila spontánní energie. V tenhle moment Airbag nudí nadbytkem pečlivosti a působí jak zestárlí aristokrati přemítající ve své knihovně. Odtrženi od světa, žijící si ve své bublině bez zpětné vazby a v mnohém připomínající Lunatic Soul nebo Antimatter na mladších deskách. Následný přerod ve zmíněnou Into the Unknown bohužel potvrzuje nastolený směr a byl to přesně ten důvod, proč jsem ji o odstavec výše dával do protikladu k Machines And Man. Jestliže první kompozice byla naplněna drajvem a životem, druhá nejdelší kompozice uspává sama sebe, o posluchači nemluvě. Ztracena sama ve svém vlastním vesmíru, jen těžko dokáže vzbudit výraznější emoce, a to i přes krásné kytarové sólo v osmé minutě vzdávající hold Davidu Gilmourovi.

 

Albu se po jejím uplynutí už nedaří probrat z letargie a posluchači nedokáže nabídnout víc než poklidné rockové řemeslo vhodné pro odpolední popíjení čaje a rekapitulování myšlenek uplývajícího dne. V jistém smyslu to samozřejmě není málo, ale stejně tak by se dalo najít několik pádných důvodů, proč chtít víc než pocit zakotvení v líných vodách domovského přístavu. Minimálně u Airbag snad nejde o přehnané požadavky a pokud mi druhý díl titulní skladby připadne spíš jak nějaké intermezzo, je to samozřejmě na pováženou, zda někde nenastala nějaká chybka. Ať tak či onak, aktuální deska téhle norské formace mi jako jedna z jejich silnějších nepřipadá a pravdě se blíží spíš to, že bude patřit k těm slabším, unavenějším.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 4.8.20 14:07

Ano, je to tak. Airbag ždímou každý nápad do poslední kapky a pak ho ještě roztírají, místo aby plýtvali šťávou. Nejlepší skladby jsou vlastně první dva singly - Machines and Men a Sunsets, zbytek je převážně nuda, takže jsem po poslechu celého alba nedostal nic extra navíc. Jako relax dobrý, ale od Riiseho a spol. je to slabší standard.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 4.8.20 14:07odpovědět

Ano, je to tak. Airbag ždímou každý nápad do poslední kapky a pak ho ještě roztírají, místo aby plýtvali šťávou. Nejlepší skladby jsou vlastně první dva singly - Machines and Men a Sunsets, zbytek je převážně nuda, takže jsem po poslechu celého alba nedostal nic extra navíc. Jako relax dobrý, ale od Riiseho a spol. je to slabší standard.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky