Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Al-Namrood - Kitab Al-Awthan

Al-NamroodKitab Al-Awthan

Bhut10.12.2011
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Čistokrevný orient black metal ze Saudské Arábie. Už tento popis má evokovat jistou originalitu a nezaměnitelnost. Hudba samotná je důkaz, opravdu zdařilý počin.

Krom ropy se v Saudské Arábii těží i černý kov. Tento produkt je však neobvyklého formátu. Jeho kvalita je vcelku ceněná a řekl bych i nepříliš tradiční. U nás v Evropě má takovou exotičnou vůni, už vzhledem k faktu, že dávky přísunu nebývají pravidelné a spíše nahodilé. Osobně jsem si vyhlédl originálního výrobce Al-Namrood, na kterého je vždy spoleh. Ještě se nestalo, že by zklamal. Oficiálně by měla větší zásilka dorazit až začátkem roku 2012, ovšem úlomky už jsou k mání nyní. Název dodávky ponese jméno Kitab Al-Awthan. Pro sběratele neobvyklého větvení tohoto nerostu, bude tato várka jistě lahůdkou a velkým potěšením.

Tak a teď vážně. Je to již třetí dlouhohrající dedska, se kterou se může pyšnit arabské těleso Al-Namrood. Na kontě ještě mají malé EP a jeden split. Vyznačují se řízným black metalem notně kořeněným orientálními vlivy. Však není divu, vzhledem k původu. Nutno říci, že tento orientální black metal, opravdu nemá obdoby, alespoň já si nic podobného nevybavuji. Na světlo denní vykoukl zárodek této skupiny vcelku nedávno, konkrétněji v roce 2008. Ale své jméno za toto krátké údobí získala celkem hřmotné. Alespoň v rámci žánru. Přibližme si tedy, čím nás tato kapelka v lednu poctí.

 

Sice se jedná o dosud nejkratší řadovou desku, ale i tak je její obsah velmi silný a působivý. Tím nejkratší chci říct čtyřicet sedm minut a nějaký ty drobný. Minulé desky měly bez mála hodinu. Nejen čas, ale i počet písní se malinko zmenšil, tvoří jej číslice 9. To jsou možná jediná negativa, která bych albu vytkl. Hudebně se setkáváme s malinkou odlišností od ostatních počinů. Nyní se autoři více věnovali folklorní-orientální stránce. Když jsem poslouchal předchozí výbornou desku Estorat Taghoot, kde oproti debutu Astfhl Al Tha’r orientálnosti ubylo, byl jsem lehce zklamaný a bál jsem se, že kapela od svého tradičního folkloru zcela upustí. Na novém albu se tyto obavy zcela vytratily. Ovšem nemohu říct, že desce dominují a převládají. Stále zde funguje jakási symbióza mezi black metalem a orientem. Z hudby tak více dýchá země původu v čele s písečnou bouří. 

 

Zvuk mě malinko zaskočil, zejména díky bicím, které mi evokují nasamplování místo živé soupravy, ačkoliv ji kapela vždy používala. I tak jsem ale schopen tento malý nešvar překousnout a vyznat lepší hodnocení. Přeci jen po strhující plejádě black metalových riffů a divoké jízdy této hudby jsem ochoten přimhouřit oko. Konec konců člověk se do útrob této nahrávky natolik vžije, že ošemetný tón bicích se slije a brzy přestane výrazně dráždit. Co se řemeslnosti týče, práce je odvedena vskutku výborně. Konstrukce skladeb není obyčejná a ani příliš čičarádní. Al-Namrood si skvěle pohrávají s jednotlivými partiemi a je vidět, že si ve studiu dali skutečně záležet, aby ten který tón vyšel tak, jak má. Rozvrh odlehčené folklornosti a nesmiřitelné blackovosti je uspořádán tak, aby se výrazně nepřebíjel a nezajídal. V okamžiku, kdy si řeknete „dost, to už stačí“, píseň stočí své kormidlo do patřičných ploch a nálad. Momenty stereotypu a nudy tedy nepřicházejí. Opravdu pestré dílo. Vše však má svůj čas a nemohu naplno říct, že album lze dokonale znát hned po první kontaktu. Poslechů je třeba učinit vícero, aby se vytěsnil únik potřebných detailů k hromadnému úsudku o desce. Už teď se těším na další počin Arabů Al-Namrood.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky