Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Alcest - Shelter

AlcestShelter

Victimer4.3.2014
Zdroj: flac / mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Snít si svůj rockově melancholický sen v houpací síti za vytrvalého svitu slunce neunaví a zaručeně pobaví. Někdo chce ale víc než jen nehnutě ležet.

Dva roky od nesnadného strávení Les voyages de l'âme, které nakonec zapůsobilo víc pozitivně, než jsem původně čekal, jsou Alcest zpátky. Vždy, když se objeví nová zaručená zpráva o pohybu v této formaci, kde je hlavním hlasatelem vábivých ozvěn princ Neige, má se člověk na pozoru. Alcest se stali pojmem, kapelou, která si nadefinovala svůj styl nehledě na to, jestli se zrovna nachází na jeho ostřejší či líbivější hraně. Vše to nakonec pěkně hladí po tváři přesně tak, jak to Neige umí - "ruky boskávám, jsem smutný, ale k mání a půjdem si o tom popovídat do parku na lavičku, kde mi usneš na rameni".

 

Nové album je sexy. Možná víc než ta starší a možná nejvíc vzhledem ke kapelám, které si broukají své písničky na podobné notě jako Alcest. Nové album je také prosté na metalové kořeny souboru, tiše si plyne slunečními paprsky a šeptá hezká slova do ouška. Shelter je opravdu příjemný společník na nenáročné chvilky, kdy si člověk zavelí k odpočinku a významně uleví tělu. Poslech Alcest sice svádí k podobnému lelkování od nepaměti, dnes je to ale ještě snadnější. Hezké kytarové melodie střídá klavírek, atmosféra letního vánku a typický Neigeho vokál v rozšafně se tetelících skladbách, které jsou sice na podobné vlně, ale silné momenty jim neschází. A že by se album slévalo v jeden (byť milý) tvar, jako tomu bylo u minulé, výpravnější desky, se dnes nestává. Jako největší zvlášnost lze zmínit produkční dohled B. J. Birgissona, který kapele vdechl trochu ostrovní atmosféry domovského Islandu, ale na celkový projev Alcest to zásadní vliv nemělo. Jde jen o hostujícími muzikanty vykreslené doprovodné prvky, u nichž se mysl dostane na podobnou vlnu jako u Sigur Rós. Ale tohle se dalo předpovídat na počkání.

 

Je pravda, že Shelter provází přesně opačný efekt jako u Les voyages de l'âme, které klamalo tělem, i když do duše šlo nahlédnout bez obav. Nové album pro letní večery zdobí jasné a výrazné melodie. Ty zahřejí u srdce, ale postupem času jejich plamínek vyhasíná. Albu se nedá vytknout nic z jeho podmanivosti, ale jistou povrchnost už ano. Je to ten typ společníka, co zaujme první větou, ale dál už se trochu opakuje a pozornost věnovaná jeho výkladu začne pomalu klesat, až se začnou ztrácet první slova a pak i celé věty. První odpálený singl Opale toho budiž ideálním příkladem. Je tak jemný a plachý, že se ho stačí dotknout a už poletuje jako chmýří vzduchem. A poletuje tak dlouho a stejným směrem, až to zaručeně musí přestat být zajímavé. Na albu jsou silnější pecky, ale žádná z nich nezapustí kořen natolik, aby vytvořila dojem něčeho zásadního a vybarveného do přepychu.

 

Shelter je prostě laskavé album, u kterého se dá hezky nudit, ale to nemůže trvat věčně. A netrvá. Alcest nastavili možná až příliš ledabylou tvář a lehký nezájem jde i z jejich skladeb. A jsme zpátky u šeptání. Jak krásné je mu naslouchat, když jej slyšíte od blízké osoby a je samozřejmě krásné i od Alcest. Rozdíl je v tom, že když máte štěstí, tak vás ta milá slůvka neopustí do konce života, zato ta od Alcest už za pár dní...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 5.3.14 10:15odpovědět

Koukám, že nejsem výjimkou... Écailles de Lune mne uchvátilo a okouzlilo velice silně. Další dílo Les Voyages de L'ame už mne tolik neoslovilo a v podstatě jsem jej přeskočil. No a v případě Shelter už mne to nebaví vůbec. Je to moc teplý...

Jirka D. / 5.3.14 8:06odpovědět

Nemůžu tomu přijít na chuť, usínám, ztrácím pozornost ... prostě ta deska na mě nefunguje. S radostí se vracím do historie, Ecailes de Lune a Souvenirs... forever.

-krusty- / 4.3.14 12:43odpovědět

Velice příjemné "hladící" album...jen se obávám, zda podobný pocit bude prýštit i z čehokoliv dalšího. Tenhle styl je uším libý, ale velice rychle vyčerpatelný... Ale nestahujme kalhoty, když brod (další album) je ještě daleko :-)

Ruadek / 4.3.14 8:09odpovědět

Budu upřímný - docela zklamání.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky