Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anneke van Giersbergen - The Darkest Skies Are The Brightest

Anneke van GiersbergenThe Darkest Skies Are The Brightest

Jirka D.29.4.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Čirá radost.

Anneke Van Giersbergen je u nás v redakci široce rezonující jméno a když bychom šli poctivě do historie, původ všeho budeme samozřejmě hledat v The Gathering. Její angažmá v této ikonické kapele vypršelo v roce 2007, což je už docela dávno, ale ani tak se nám krásná Anneke z hledáčku neztratila. Kromě její sólové tvorby, která se rok od roku utěšeně rozrůstá (TADY jsme psali o desce Drive), si zmínku beze sporu zaslouží i kapela Agua De Annique, od níž zkuste třeba desky Air (2007, recenze ZDE) a Pure Air (2009), a třeba výtečná spolupráce s islandskými Árstíðir (recenzi máte ZDE). Moje oblíbená je pak jednorázová spolupráce s Dannym Cavanaghem z Anathema, jejíž živý záznam vyšel pod názvem In Parallel (ZDE). Tímto výčtem se mi doufám podařilo ozřejmit, že Anneke Van Giersbergen fakt milujeme.

 

A jako každá jiná láska, i tahle ta hudební potřebuje živit a přikládat polínka pod kotel, jinak oheň vyhasne. Dalším pomyslným polínkem do ohýnku vzájemných sympatií je nová deska The Darkest Skies Are The Brightest, a to v tom nejlepším možném významu. Minimálně pro mě je to nový impuls, proč nasázet do přehrávače všechno s Anneke, co mám kde uložené , a pokud se snad ptáte, proč nové album zatím hraje pouze v digitální podobě, tak odpovědí je prostý fakt, že na desku čekám už víc než měsíc. A těším se jak malé dítě na Vánoce...

 

Anneke van Giersbergen

 

Agape. První skladba, první čisté tóny a hned atmosféra jarního rána prozářeného vycházejícím sluncem. Všude je ještě rosa, pára stoupá od huby, ale příslib krásného dne visí ve vzduchu přímo hmatatelně. Pokud se něco skutečně povedlo, tak propojit náladu této skladby s obalem desky, byť si úplně netroufám vsadit svou dobrou pověst na to, jestli to slunce vychází nebo zapadá. Album pokračuje velmi příjemně, Anneke se obklopuje průsvitným pláštěm většinou akustických nástrojů (včetně třeba dechové sekce), místy lehkými sbory a rytmikou dostatečně impulzivní, aby ve vás rozproudila krev a projasnila smysly. V konečném důsledku to na mě má podobný účinek jako desky Leonarda Cohena v závěru jeho života, kdy nástroje a aranže nahrávky tvořily kruh, v jehož středu dominoval suverénní zpěvák - vypravěč, v dnešním případě zpěvačka. Zkuste My Promise.

 

 

Dobrý? Cítíte ten temperament? Nádherné vnitřní pnutí? To strhující finále? A naprosto bez kraválu, bez velkých gest, bez velké pompy. S nádhernou přirozeností. Se zvláštní estetikou. V kavárně. Bez roušek.

 

Albem se jako červená nit proplétá především naděje, pozitivní náhled na věci kolem a čirá radost. Vlastně už jen jeho název - nejtemnější obloha je ta nejjasnější - napovídá něco o tom, že na všechen ten marasmus kolem lze nahlížet i trochu jinou optikou než jen tou povrchní, a že i v této době lze najít hromadu pozitiv. Deska, jako je tato, je pak jednou z možností, jak tento přístup přijmout. V ten moment vlastně ani tak nezáleží na vlastním obsahu desky jako spíš na tom, co v nás může probouzet, budeme-li dostatečně přístupní a pozorní. Čímž nijak nechci upozaďovat skladby samotné, protože i ty jsou skvělé - od nádherné My Promise, přes lehké balady The Soul Knows či The End až po hymnickou a flamencem nabitou Survive.

 

Ve výsledku je ale jedno, kde začnete, kterou skladbu si pustíte jako první, jestli je vezmete popořadě nebo na přeskáčku. Nakonec se zaposloucháte. Nakonec na vás album dolehne, pohltí vás a nepustí. Troufám si tvrdit. Pro mě jednoznačně deska jarní sezóny číslo jedna.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky