Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Psát o spojení black metalu s industriálem jako o revoluci je příslovečným nošením dříví do lesa. Antihuman Industries je zbrusu novým projektem, za kterým stojí notoricky známá parta z finského podzemí. Kdo by neznal jména jako Spellgoth, Corvus, Syphon nebo VnoM. Jejich hudební portfolio je vskutku široké, nicméně mezi nejznámější spolky, s nimiž spojili své zvrácené spolky jsou kapely Horna, Trollheims Grott, True Black Dawn, Sargeist nebo … And Oceans. Takové preference nemusí nutně znamenat dobré znamení, protože podobné projekty často nedopadnou kdoví jak. Je tohle případ Antihuman Industries?

Vydávají label World Terror Committee nevložil do této kapely důvěru jen tak ze srandy. W.T.C. je vydavatelem, který si stojí za kvalitou vítězící nad kvantitou, což znamená, že v debutu hvězdně sestaveného projektu musel zaujmout. Po prvním náslechu mi bylo jasné proč. Accelerated Death Impulse jen tak nepřestanu poslouchat. Je známým faktem, že zainteresovaní muzikanti v minulosti už podobné choutky vykázali, ať už s Trollheims Grott nebo … And Oceans, ale to se odehrálo před drahnými lety, nabízely se proto pochyby, zda světu nenabídnou unavenou várku retra.

Antihuman Industries se neohlíží pouze za starými dobrými časy. Jedná se o pohled vpřed, byť k jistému ohlédnutí přece jen dochází. Protiřečím si? Jejich debutové album je takovou postmodernou s citacemi toho nejzajímavějšího (Aborym) a kompletní mutace v cosi osobitého. Základem se nedá označit nic jednoznačného. Nahrávka je extrémní, na sto procent black metalová, mechanická, zuřivá i místy zasněná. Vedle sebe koexistují samply, mašinky, naprogramované tucavé bicí s klasičtěji pojatými blasty, kytary i syntezátory. Vedle šíleného screamu občas zazní mluvené slovo nebo vzrušené deklamace.

Líbí se mi, že Accelerated Death Impulse se jakoby vyhýbá klasikům industriálu v čele s NIN, a zároveň kdesi v pozadí mi na mysl padají. Album je zuřivé i chladné, atmosférické i syrové. Neortodoxní i ortodoxní jak šleha bičem. Zvolený mašinkový font je stejně jako hudební složka pestrá. Občas hodně osmdesátková, jindy hodna nového tisíciletí. V aranžích je znát ruka zkušeného parchanta, v podstatě kruté jádro divokých nezmarů. Na albu se nedá najít ani smítko líbezné líbivosti. Poslech vyžaduje nadšení pro ironii, sarkamus, black metalovou kulturu avšak tu jdoucí po zvláštních cestách.

Výbuchy, extáze, náladotvorná forma, filmová i městská podzemní kultura… Tohle vystihuje zvláštně veselou i zlou tvář Antihuman Industries. Ďábelské škleby se pojí s elektronickými kreacemi sjetých satanášů. Album je spíše zlovolné než přitažlivé. Moderní než retro. Staří chlápci stále umí kopnout do vrtule a držet prst na tepu. Dobře známé postupy jsou zdeformované, zmutované, takže zní povědomě a cize zároveň.