Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aorlhac - Pierres brûlées

AorlhacPierres brûlées

Garmfrost26.11.2021
Zdroj: CD, 6-panelový digipak / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Blacková vichřice s nakažlivými melodiemi prošpikovanými středověkými nápěvy. To jsou současní Aorlhac a jejich Pierres brûlées.

Předchozí desce Aorlhac L'esprit des vents jsem se před časem věnoval (tady) a krapet ji rozpitval. V jejím závěru jsem kriticky prohlásil – nebýt to promo, ani bych o album nezavadil. Abych mohl ocenit klady novinky Pierres brûlées a srovnat jej s předchozími počiny, poctivě jsem si starší kusy znovu poslechl. Názor na ně jsem nezměnil. Kapele to hrálo vcelku dobře, ovšem nápady byly lehce řečeno nic moc. Tu a tam šedou vatou probleskly výraznější riffy, Spellboundovi to zpívalo hodně dobře, ale to je tak všechno. Proto jsem nečekal, že by mě Aorlhac mohli příjemně překvapit. Pierres brûlées je po všech stranách dotaženější a zábavnější. A rovněž všestrannější.

 

Nakolik přispěli k výrazně propracovanějšímu materiálu dva novicové – bubeník K. H. s kytaristou Wÿntër Ärvnem, netuším. V bookletu je opět uveden coby výhradní skladatel NKS. Nicméně zejména bicí nástroje jsou tentokrát nabušené opravdu skvěle. Kapelu a její sound lepší rytmická sekce kvalitativně posouvá dál, než by se jí v minulosti mohlo jen zdát. K. H. je bubeník velice rychlý. Má tuny nápadů a umí je realizovat. Dokáže do šílených blastů narvat tuny přechodů. Pierres brûlées tedy není pouze nářezem. Aorlhac už na předchozích nahrávkách dokázali, že pro své vyjádření potřebují epickou výpravu, melodie promíchané středověkými nápěvy. Ty sice musely tentokrát krapet ustoupit blackové vichřici, avšak vše plně vyrovnávají docela nakažlivé melodie a Spellboundův široký hlasový projev sahající od screamů přes křičení, sbory až k dramatickému veršování.

 

aorlhac

 

Aorlhac zapracovali nejen v tvůrčí rovině a chytřejších aranžích. Poradili si i se zvukovým kabátem. Líbí se mi, že v muzice i ve zvuku zachovali své poznávací znaky, díky kterým se stávají rozpoznatelnými, přičemž je album čitelné, zvučné a nástroje příjemně zabarvené. Když už chválím, určitě bych měl ocenit grafickou stránku alba. Nejednoznačný motiv mi nevadí. Ve zvolených barevných odstínech art worku i fontu písma, doplněnými černobílými fotografiemi členů se příjemně listuje.

 

 

Netvrdím, že je Pierres brûlées bez chybičky. Není ani geniální nebo výjimečné. Ale díky skladbám jako je do punku hozená Vingt sièges, cent assauts, s nakažlivým refrénem následující Nos hameaux désespérés, zuřivě melodická La guerre des esclops a hlavně nejsilnější a nejvzteklejší úvodní vypalovačka La colère du volcan, je tohle album mým stálým společníkem a zřejmě už neřeknu – nebýt Pierres brûlées promem, ani o něj nezakopnu. K albu jsem přistupoval s despektem, ale zároveň veškerým možným respektem a pokorou. Nečekal jsem, že mě chytne za šos a nepustí. I přes podobnou stopáž jako předchozí L'esprit des vents mi Pierres brûlées připadne kratší, přitom rychlejší a zuřivější, atmosféricky pestřejší a návykovější. La cité des vents a L'esprit des vents dělilo osm let, rozdíl mezi nimi byl mnohem menší, než co se kapele podařilo tentokrát za pouhé tři roky. Dost dobrá deska, která mi udělala nečekanou radost.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky