Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Názorové spektrum na sítích hraje všemi barvami a je široké jako internet samotný. Nicméně Archivist svým založením přitahují zejména věrné srdcaře, čili ohlasy jsou vesměs kladné. Sám bych rád přispěl hřejivým slovem podpory, při pohledu zpět mám bohužel dojem sestupné tendence. Nechci tu polemizovat o tom, zda Alexova šťastná hvězda vyhasla, zřejmě ne. Z mého úhlu pohledu (a ano, je to tunelový pohled) se autorský kolektiv vydal po stopě melodiím, pro které se mi nedaří vzplanout.

Zahořel jsem například pro osmičku Ouroboros. Ta první třetina s grandiózním blackovým feelingem je předobrazem toho, jak bych si to představoval. Hravý přechod přes hajtku do floydovského snění je něco, čím se nesmí šetřit. Finální gradaci rozumím, škoda, že si nepodržela ostré kontury úvodní části. Vypíchl bych ještě Iteration Two: Infernal Automaton a Iteration Three: Anopheli. První ukazuje, jak dobře kapela funguje pod vlivem blastbeatů, precizně zorchestrovaný chaos s rockovou mezihrou a popěvkem v kontrastním dvojhlasu. Druhá není o nic méně dravá a už tak originální styl kapely se zde harmonizuje s čímsi z oblasti stoneru.

Triumvirate rozhodně není zklamání, je to kvalitní nahrávka, aby bylo jasno. Objektivně zhodnotitelné parametry vycházejí na výbornou. Zvuk s obstojnou dynamikou je skvělý. Instrumentální výkony jsou po technické stránce na vysoké úrovni. O mikrofon se opět střídají Alex s Annou a proměny na úrovni hrdelního řevu zavnímají hlavně skalní fandové. I přes poměrně jednostranné žánrové zaměření je ze skladeb cítit chuť vstřebat různé vlivy a přetavit je do nových forem. Dalo by se říct, že Archivist svým přístupem vytvářejí vlastní subžánr v rámci atmosférického post-hardcoru. S dalším rozvojem držím palce a do budoucna bych si přál více lehkosti a not, které utkví (jako to umí kolegové z Deafheaven ve svých mezihrách).

Jaká škoda, že třetí zásek této mezinárodní sestavy nešel až na dřeň. Osmero skladeb, rozprostřené do padesáti minut, pokračuje v tendencích desek Archivist (2015) a Construct (2017), na jejichž odkaz plynule navazuje. Své předchůdce ničím nepředčí, ani nezrazuje naděje vložené do očekávání. Vše se zdá být na svém místě, jen se mi nedostává slov nepokrytého obdivu. Řekl bych to tak, že nové skladby mi prostě nezní. Trochu mi to připomnělo zmatení z roku 2012, kdy švédové Tiamat vydali svou poslední řadovku The Scarred People, která je snad ještě větší záhada než Zlatá bula sicilská. Archivist naštěstí soudnosti nepozbyli a přes veškeré výhrady s nimi i nadále počítám.