Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po podobně nakažlivé hmotě, kde se to hemží zrůdnou fascinací starým těžkým doomem, se mi už začalo stýskat. A tak se nejde divit, že se mi už při prvních tónech přehrávání nového alba kapely Assumption tento stesk proměnil v pokřivený a hezky škodolibý úšklebek. Ve výraz parchanta. Tohle by mohla být ta správná léčba na dlouhou absenci na doomových kolbištích. Rozuměj těch pravých, zkažených, mrzkých jako přechod padlých žen. Assumption jsou čtyřhlavá doomová bestie dštící ze svého podzemního nitra síru už více jak deset let. Pro mě ale taky docela neznámá družina z Itálie, ke které jsem přišel trochu jako slepý k houslím díky provizornímu průletu katalogu Sentient Ruin Laboratories. Novinka Hadean Tides ovšem nepatří pouze tomuto labelu, ale v jejím případě jde o dvousečnou zbraň vhozenou mezi lid. Druhým labelem podílejícím se na  edičních radovánkách všeho druhu jsou Everlasting Spew Records.

Ač nejsou Assumption nováčky na scéně, v jejich diskografii najdeme jen čtyři zářezy. Na kontě mají po dvou malých a po dvou velkých nahrávkách, přičemž Hadean Tides je aktuální počin vydaný na konci května. Krutá doomová mše asi stejně tak nadějná a prosvětlená, jako napovídá její obal. Abychom se dostali blíž nějakým mantinelům, nabízí se různá přirovnání. Z těch starších, kultovních to budou jistě Disembowelment, Mournful Congregation nebo Winter. Mezi ty současné můžeme dát například Spectral Voice. Vkus a názor každého se stejně liší, dejme tomu tedy punc pouhé nápovědy.

Hadean Tides je hustá a svým způsobem i krutá práce, která ale nemá v popisu být jen strohá, jednostranná. I v Assumption je i kus melodie a chlapáckého písničkářství, kdy se jim daří převyprávět své chmury tak nějak přirozeně. Jen to není k táboráku, jako spíš obětování někoho, kdo si nic jiného nezaslouží. Příběhy se špatným koncem, to je oč tu kráčí. Tuhé, ryzí, zahleněné. Ani ne tak smutné jako definitivní. Vemte si závěrečnou tryznu Black Trees Waving. To není žádná špína a bezbřehá krutost. Ale jde z ní něco špatného. A taky ta pravá doomová esence v kombinaci dřevní a výpravné tmy. To minimalistické klávesové pozadí a stejně tak do podlahy zatlačený čistý vokál upřímně funguje, nic si nenalhává ani nefalšuje.

První tři skladby jsou štychy, které mi tohle album otevřely a zcela jasně řekly, že jsem na správné adrese. Tak nějak po svém nutí odumírat orgány a prahnout po něčem daleko horším k zapamatování, než je víkend pod vlivem a škarpou zvrásněný obličej. Má to hloubku, přenos informací níž a dál, tam kam se mozek tlačí jen někdy a většinou velmi nerad. Assumption umí rozeznít ty správné doomové vibrace. I když jde o docela dlouhý a náročný poslech a k atraktivitě alba můžeme mít své výhrady, u mě pořád vítězí pach krve, nemocná atmosféra a cosi zkaženého v duši kapely. Leze to z hlubin na povrch a nevoní to.

A je trošku jedno, když opustíme striktně metalový žánr a drhneme podlahu krypty na bázi temného rituálního ambientu, jako tomu je ve skladbě Breath of the Dedalus. Efekty, dozvuky a přenos mystiky skrz různé druhy vyjádření tomu jen napomáhají. Nebo když se v Triptych v první řadě jedná o jakési vyšeptávání tmy a její vyklepávání z nohavice skrz zkrvavené rány. Já jim to věřím, mě to nenudí. Je v tom kus ztrápeného ducha a šarmantního hnusáctví.

Novinku Assumption prostě beru. Je to doomové album, které umí okořenit svůj původní rozměr. A když se myslí šine deprese a vzdor všemu pozitivnímu, tahle kapela umí správně zatáhnout závěs a nechat naši samotu trpět tak dlouho, jak jen to bude nutné. Chybí mi jen malinko - nedám dopustit na praotce stylu a i když jsem velmi spokojený, tak k mladším pokračovatelům i přísnější.