Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
At the Altar of the Horned God - Elements (EP)

At the Altar of the Horned GodElements (EP)

Victimer6.2.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Čtyři živly komponované v závětří rohatého oltáře páně Heolstora.

Čtyři hlavní přírodní a filosofické elementy, tedy oheň, vodu, zemi a vzduch zhudebnilo více interpretů a ke stejné tématice se dostal i španělský umělec Heolstor. Osamocený rituální voják, kterého potkáváme už potřetí, což není špatné skóre, neboť více nahrávek projekt At The Altar Of The Horned God ani nenabízí. Debutová deska Through Doors of Moonlight udělala dobrou službu spojení black metalu s ritual ambientem, kdy neokoukaný nový interpret ukázal chuť to pojmout trochu jinak. To zpracování je dodnes magické. Pak přišlo druhé album Heart of Silence, které symbolizuje výrazný stylový posun projektu a nejen záběr v rytmu black a ritual. K dohledání je daleko více vlivů a vrstev. Opět zaúřadovala odvaha a šestý smysl autora otevírajícího další brány a možnosti, kam se posunout. Druhé album není tak černomagické, je na něm více vyvětráno, a to mě hodně oslovilo.

 


Třetí a aktuální nahrávkou je EP Elements. Pokud druhé album dost razantně potlačilo black metal a hledalo nové výzvy, EPko je žánrově zcela mimo metalovou muziku. Můžeme tu najít agresivnější vokály, ale jinak je nová čtyřpísňová kolekce pojata jako darkwave / post punk / ritual music pro temnější podvečery nad sklenkou, nebo zkrátka odpočinkovější režim. Jestliže jsem v průběhu dvou velkých desek chápal ten posun jako dosti rychlý, i zde se dá říct, že Heolstor neotálí a sune svou káru s oltářem kupředu mílovými kroky. EP potěší víc gotiky než metalisty.


Tím, jak je materiál klidnější a melodičtější, se ovšem odhalují jisté limity. Jak vokální (ano, čistý zpěv převažuje), tak hudební. Někdy to není úplně vyladěné a zatahá to za uši. Na Heart of Silence se to ještě neprojevilo, ale tím, že je EPko ryze klidová temnota, je projekt najednou nahý až moc. Nevadí mi, kudy se ubírá, ty proměny jsou v rámci zachování temnoty logické a zkusit se má všechno, ale nové dílko zní docela kostrbatě. Heolstor ještě tuhle polohu nemá úplně v krvi a bude to chtít v budoucnu vycentrovat. Na pomezí maršující tmy, post punkové rebelie a syntetické zaklínačky to holt občas skřípe.

 


Nejde o nic složitého. Projekt si zachoval svou obřadnost, jen na ni pohlíží z nového místa. Agresivita a síla jsou potlačeny, ven je vytažena melodika a atmosféričnost. Tam, kde byly tyhle elementy na druhém albu v až vzácné rovnováze, nacpal tentokrát Heolstor tuhle rovnováhu mezi ceremonii a temnou auru blízko gotiky. Bez ostrých kytar a zatuchlých hlasů z nitra země. Pěkně přehledně. Taková Terra může připomenout starší Tiamat z období Skeleton Skeletron, jen je to pořád více rituál a zaříkávaní, jak gotický bigbít pro melancholi(č)ky. Tahle věc je každopádně největší odvaz minialba.


Rád si poslechnu i tuhle variantu temné Heolstorovy duše, ale bohužel to pro mě není dostatečně výrazná, nebo emocionálně zásadní náplň večera. Čtyři skladby zazní, chvíli potěší, ale taky spustí pár rozpaků na téma falešnost a příliš málo magie a schopnosti ji objevit. Jestli jsem zklamaný? To asi přímo ne, pořád je to jenom EP, ale taky mě ze všech tří nahrávek ta nová baví nejméně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky