Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Atlases - Woe Portrait

AtlasesWoe Portrait

Jirka D.19.5.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Atlases oproti debutu vyrostli a předkládají velmi slušnou desku, jejíž jedinou větší slabinou je přílišná čitelnost inspirací a zatím malá míra původnosti.

Okolnosti a informace do sebe občas zapadají až s postupem času a to, že tahle mladá finská kapela spojila v roce 2018 síly se svými krajany Besra na společném splitku, jsem si dohledal až při shromažďování podkladů k aktuální recenzi. Besra jsem svého času zachytil, poslechl a s pocity módně zabaleného nic zase odložil. Atlases jsem zaregistroval až později a pravdě se blíží spíš to, že docela nedávno, kdy se ke mně dostala jejich první deska Haar z roku 2019. Moje pocity z ní by se daly jednoduše shrnout tak, že kapela ještě trochu hledá sama sebe a zkouší do nějakého logického celku poskládat všechny možné vlivy a postupy, které jí připadají odpovídající jejímu naturelu.

 

Snad by stálo zato hned v úvodu prozradit, že muzika Atlases zapadá do post-metalového žánru, což chápu, že dokáže být strašně široký pojem, do něhož se schová všelicos. V jejich případě by se o žánrovém rozletu a docela okatě přiznávaných inspiracích dalo psát dlouho a poměrně obsáhle, což by v konečném důsledku nemuselo pro kapelu vypadat úplně lichotivě. Jestli je něco hodně slyšet, tak docela zajímavý mix houpavé rytmiky KoRn, současného metalu reprezentovaného francouzskými Gojira, přístupu ke kompozičním gradacím po vzoru Cult of Luna a zcela typických atmosférických post-rockových pasáží. To všechno tam je a možná jsem trochu nepřesně uvedl, že se jedná o nějaký mix. Minimálně na prvním albu Haar byly jednotlivé přístupy docela přísně separovány a jednotlivé skladby či jejich hodně dlouhé pasáže se zcela zřetelně profilovaly buďto v metalové hrubosti s ostrými kytarami a docela hutným vokálním projevem, nebo naopak bloumaly v post-rockovém oparu a nepokrytě hrály na city.

 

Atlases band

 

Možná někde tady pramenily výsledné pocity z první desky, u které jsem slyšel kapelu trochu nerozhodnou v tom, co chce hrát, a při poslechu jsem se musel docela často přelaďovat z jedné polohy do druhé. Pro ilustraci si zkuste dát dvě po sobě jdoucí sklady - Monolithe, která v úvodu jakoby vypadla z pera KoRn, a následnou Seasons Aligned, která je zase typická post-rocková náladička. A když už v tom budete, nechte desku hrát skladbou Earth into Ocean, v níž vám to možná hodně připomene ... ano, The Ocean.

 

Možná trochu velkým obloukem jsem se konečně dostal k aktuální, druhé desce Woe Portrait, nicméně mi přišlo důležité zasadit informace do kontextu. V některých ohledech se totiž Atlases mnoho neposunuli a především výše zmíněné vlivy a uvedené kapely lze zaslechnout i tentokrát. Hned od úvodních tónů Dreadlight jsou strašně moc slyšet KoRn (nástup desky Issues, 1999) a potom Gojira v dřívějším období (ta dnešní už je jinde). Celkově jde o celkem tvrdou skladbu, na albu jich podobných už moc není a další dění nahrávky směřuje spíš ke klidnějším vodám. Elektronikou skvěle prošpikovaná Halos nebo výborně vystavěná a vygradovaná Eternia svědčí docela jasně o tom, že Atlases dorůstají a nabývají na jistotě, byť i tady si občas nelze nevzpomenou na jejich krajany Ghost Brigade, kteří to mimochodem loni zabalili. Kapela vedle sebe dokáže velmi efektně stavět klidné pasáže s následným krátkodobým vzplanutím, v němž (možná až překvapivě) nijak neruší na poměry žánru hodně ostrý vokál. Celek ale působí velmi přirozeně a posluchačsky vděčně.

 

Zajímavou výjimkou v jinak poklidném pokračování desky, které v první půli skladby Phoenix Trail lehce atakuje hranici kýče, je druhá část The Unsung Lament nazvaná Silhouettes, kterou mám díky její tvrdosti a razanci moc rád. Vedle úvodní Dreadlight a některých částí předposlední Solarist jde o nejhutnější porci dnešního menu a byť se při jejím poslechu nedokážu zbavit dojmu, že se pro jednou dali dohromady KoRn s The Ocean, je to pořád skladba, která dokáže rozproudit krev v žilách. Možná právě absence vyloženě jalových pasáží a poměrně vydatné střídání razance a lehkého post-rockového oparu je důvodem, proč se Woe Portrait poslouchá velmi dobře - neustále udržuje posluchače ve střehu, přechody ze sklepa na půdu zvládá přirozeně a když už dojde na rychlý prostřih, má to vždycky opodstatnění a nějakou myšlenku.

 

 

Z tohoto pohledu je Woe Portrait velmi slušná poměrně současná deska, kterou stejně jako kapelní debut Haar brzdí zcela zřetelné a mnohdy hodně okaté inspirační vlivy. Možná někde tam leží hranice mezi druhou a první ligou, kam Atlases možná míří, ale zatím rozhodně nepatří. Zvukově album nechci příliš hodnotit, poslech na počítači mi k tomu nedává moc argumentů. Nahrávka vznikla téměř celá v režii kapely, konkrétně baskytaristy Jerkka Peräläho, a až na finální mastering putovala do finského Virtalähde Mastering. Současné požadavky podle mě splňuje bez obtíží a produkci rozhodně nelze hodnotit jako domácí nebo vyloženě podzemní. Míra sterility nicméně hodně převažuje nad živostí a přirozeností, což chápu, že je trend a kapele to asi nelze mít za zlé. Každého volba.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky