Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Atrium Carceri - Codex

Atrium CarceriCodex

Victimer10.10.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Hradby města byly prolomeny, citadela dobyta. Všichni jsou mrtví a jejich tichá přání vyznívají do prázdnoty. Duše hrdinů zůstanou v prachu.

Mluvit o hudbě Atrium Carceri jako o hororové, o temném soundtracku, nebo jako o pozadí počítačových her, to všechno je určitě správně. Úplně nejlepší by bylo všechny tyhle termíny spojit v jeden. Pro představení určitě. Ale co bychom to byli za průvodce, kdybychom zrovna dnes představovali tak velké jméno, jakým je Atrium Carceri. Vždyť Codex je již třináctým albem projektu. Surové začátky alb Cellblock a (mého nejoblíbenějšího) Seishinbyouin, jehož prostředí japonské věznice mne svého času hezky vysávalo, jsou už pryč. Atrium Carceri jsou ve svém stisku volnější, ale přitom nadále zůstavají v obklíčení apokalyptických kontur minoritní hudby. Jinak si je ani nedokáži představit, to vážně nejde. A mělo by to vyvrátit i prověřené nikdy neříkej nikdy...

 


Prozatím poslední setkání s Atrium Carceri proběhlo přesně před rokem v rámci kooperace se spřátelenými Cities Last Broadcast. Obě vůdčí persony vzdali hold mrtvým básníkům a strávili něco společného času v potemnělých uličkách města a nad vzkazy psanými starým inkoustem. Připadá mi to jako hodně blízká minulost, ale už je to vážně rok. Spolu s Peterem Anderssonem, který letos pod erbem Raison d'être  vydal vynikající novinku Alchymeia, byla zpráva o vydání Codex tou nejočekávanější z řad ambientně podzemních dobrodružství. Zásadní pojmy a jejich nové nahrávky - logický sled událostí.


Práce na na Codex zabraly tři roky. Ocitáme se v prostředí města, jehož hradby pojímají citadelu, odkud hovoří prázdné pohledy mrtvých, kteří prahli po vysvobození a životu v Elysiu. Nestalo se. Jejich těla pokrývá prach a ve vzduchu je cítit sžíravá melancholie, jenž probouzí staré vzpomínky a zhasíná ty nové. Demiurg se nevrátí, spojení s bohy nebude možné. Berme novinku jako kodex, zápisník vydávající řádek po řádku tajemství ze svého obsahu současné tvorby Atrium Carceri. Ta je nadále tolik podmanivá, aby maximálně podnítila mentální cvičení v hlubokých nocích, kdy je představivost nastavena na samou hranici zrůdné přípustnosti. Dnes je v její moci tyhle představy jak vyvolat, tak i zahnat. Může za to silně atmosférická, chcete-li provzdušněná položka v hudbě Atrium Carceri, která už není jen tou sevřenou v nitru země či budovy odkud není úniku. Hudba Atrium Carceri se pohybuje prostorem, slyšíte její dech, vidíte její obrysy, když letí kolem. Pohybuje se pomalu, ale jistě.

 

Její princip spočívá ve zneklidňující, nikoliv strašidelné poloze, kdy se člověk musí mít neustále na pozoru, protože nemá úplně jasno, čeho je prostředí kolem něj schopno a jak hluboce jej může vtáhnout. Je možné se bát, ale není to bezpodmínečně nutné. Pohledy ven a do stran doprovází němé chorály, klenutě atmosférické momenty, tep vlastního srdce a celkově klidnější mysl. Taková je hudba alba Codex, jeho příběh.
 


Je to také stejná hudba, kdo umí projít tmou za svůdných rytmů a nemusí u toho zrovna tančit. V rámci Atrium Carceri nechme ale tělo aspoň pulsovat, neboť pulsuje i hudba samotná a místy docela ostře. Co nastíní druhá skladba From Chasms Reborn, to potvrdí hned několik dalších, aby v Sacrifice To The Machine proběhlo skutečné strojové tempo, chytlavé a tmavé jako neosvětlená komnata poslední tužby. On totiž ve skutečnosti každý song Atrium Carceri pulsuje. Jen každý jiným způsobem. Jeden se jen ztěží vymaní z úzké uličky světel, aby zatoužil po světle ještě víc, i když jeho pravou povahou bude vždycky tma (A Hunger Too Deep, The Empty Chapel). Druhý se nebojí přitvrdit a v rámci temnoty dávat na vědomí, že ona je ta špatná a zlá stránka lidské mysli. Mysli, která je neustále v pochybách.


Codex je znovu albem, které má a bude mít v diskografii souboru své památné místo. Není to taková bomba, jakou je v mém podvědomí poslední zastávka Raison d'être, kterou považuji svou hloubkou za mimořádnou, ale také Atrium Carceri bez nejmenších problémů potvrdili své kvality. Jsou pro dark ambient zrozeni a on je zrozen zase pro ně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky