Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Austere - To Lay Like Old Ashes

AustereTo Lay Like Old Ashes

Sorgh5.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Příliš dlouhé na podobné stesky. Stopáž bych zkrátil a hned by deska působila jiným dojmem. Ale i tak sympatická práce.

Stylovým zaměřením jinde, přísahám na jiné modly a přesto místy zabočím, kopíruji meandry života a přímou linii zavrhuji. Nejde stále česat jablka a hrušky, když z vedlejšího břehu zavoní ananas.

 

Ve velmi blízké minulosti jsem zachytil nervózní vlnění a zanedlouho už zaseklý drápek klíčil v záhybech šedé kůry u mě doma v mozku. Depresivně temné zdroje nevyhledávám, avšak tady si dílko jednoduše našlo mě. Tehdy pro mě na moment skončil letošní rozesmátý květen, byl odplaven kapkou ryzího neštěstí a na chvíli tak opět zavládl chlad.

 

Při poslechu několik let starého trápení australských Austere se šeřík kvetoucí před naším činžákem sehnul až k zemi, jako by skládal hold nedaleko vadnoucímu zlatému dešti. Protinožci, kteří jsou mladými holobrádky na scéně, poslali do světa úder a nebude lehké jim ho vrátit.

Jejich novinka To lay like old ashes přinesla ne úplně běžnou  kombinaci poměrně živelné hudby se sebevražedným jekotem, který nahání husí kůži na hřbetě. Album přináší asociace, je lehké podlehnout dojmům a změnit na chvíli dimenzi. Hypnotický trans je naštěstí narušován pravidelným střídáním tempa, nemělo by tedy dojít k újmě či odpotácení zasažené osoby pod kola dálkového kamionu. Chvíle, kdy ostří kuchyňského nože setrvačně, chladně a bezcitně přejíždí po zubožených předloktích, jsou co chvíli střídány šílenými seky řeznického sekáčku vedených na temeno iluzorního hrdiny. Kulisami budiž lesklé kachličky, koupelna, smalt a ocel.

 

Je to nadmíru povzbudivý poslech. Křeč a bolesti jsou za sklem, dívám se a necítím, pouze jistá míra empatie mi může přiblížit utrpení bližního. Ale zocelen podobnými excesy se vydržím dívat do konce a zajisté si to užiju. Nehodlám ejakulovat, ovšem svrbění v podbřišku se oddávám se smyslným úsměvem na rtech. Sadista ve mně, masochista vedle něj, oba dostávají svůj prostor se projevit. Tu náhle se ryk ztrácí a já nevěřícně naslouchám čistému zpěvu, který vnáší pocit normálnosti do dění kolem mě. Je ho jako šafránu, ale přichází v pravou chvíli. Léčí a    srovnává místy již zhroucený mozek. Podařené osvěžení.

 

Austere na své labutí písni potvrzují svoje směřování a deklasují pozitivismus na všech frontách. Na druhou stranu si myslím, že jejich tvorbě by zcela prospěla poloviční stopáž alba, délka přes padesát minut hudbu devalvuje atmosférickým stereotypem a zájem po čase upadá. Jako já. Někdy během poslechu jsem plynule odešel do snění. Zdálo se mi o moři a skalách, na kterých se sušil ptačí trus. Po depresích ani památky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky