Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Automb - Esoterica

AutombEsoterica

Bhut18.5.2019
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Automb nejsou zlou kapelou, přesto znějí dostatečně nekompromisně. Stylová kombinace deathu a blacku přináší příjemně strávené minuty. Přesah a trvanlivost takového materiálu už poněkud chybí.

Na světlo světa se zase vyklubalo nové logo. Tentokrát blackmetalové kapely Automb, které je plné odkazů na lesní porost a i obálku své debutové desky zahalila skupina do pohanských motivů. Zemí původu jsou Spojené státy americké a o vydání se zainteresovalo Rusko. Debut Esoterica totiž vychází po roční existenci skupiny u Satanath Records, tak se na to mrkněme.

 

Kapelu tvoří trojice umělců, kteří si již něčím prošli a jsou to svým způsobem zajímaví lidé. Tak třeba nejvýrazněji si asi stojí bubeník Scott Fuller. Ano, ten Scotty, který tluče do blán na Kingdoms Disdained. Mimo to má za sebou slušnou řádku jmen, jejichž provázanost si račte nalistovat ve virtuálních archivech dle libosti. Kytaristou je pán Serge Streltsov, jehož hudební přínos jsme již hodnotili skrze kapelu Haxxan. Ani on nezůstává jen u jednoho projektu a objevuje se na celé řadě dalších. Baskytaru, klávesy a zpěv pak má na starosti dívčina jménem Danielle Evans, která je osobou dosud nepolíbenou jinými kapelami. Tedy co se hudebního hlediska týče, jak moc se s kým kamarádí, necháme stranou. Však se jedná o pohlednou slečnu.

 

Co potěší našince, je fakt, že se o grafiku desky postaral Moonroot. Respektive vytvořil obal a logo. Tenhle chlapík už má za sebou nejeden vynikající počin, takže jeho práce je opět zárukou kvality, což je evidentní. Motiv se vám třeba nemusí zamlouvat, ale jde o tu techniku a zpracování, které je prostě skvělé a velmi detailní. Obrázek nejlépe odpovídá textovému zaměření desky, která je jednoduše o těch pohanských věcech včetně tajuplné mystiky. Člověk by pak snadno čekal, že hudebně půjde o další ódu na Bathory, ale není tomu tak.

 

 

Muzika snad nejlépe odpovídá otřelému označení death/black metal. To proto, že opravdu dobře propojuje obojí. Z black metalu bere techniku a způsob hry strunné sekce. Death metal je pak zastoupen zvukem a hradbou kopáků od bicích nástrojů. Scott Fuller se nezapře a je znát, že černočerný death je mu hodně blízký. Po řemeslné stránce je všechno fajn, ale u bicích mi fakt schází trochu charismatičtější zvuk. Je to takové moc moderní, chybí tomu živočišnost, chybí syrový tlukot i se všemi chybami, které takový styl přinese. Vedle toho se ty kytary trochu potápí, ačkoliv záměrnou hutnost jim upřít nelze. Taky škoda, black metal přece bzučí a skřípe. Prostě je vidět, že holá a špinavá deska nebyla úplně v plánu. Proto je ta produkce taková zakulacenější a sražené hrany sice působí aerodynamicky, což je kvůli rychlosti skladeb důležité, ale zároveň proklouzne okolím tak snadno, že zatržené třísky nehrozí, což v případě zlé a ošklivé hudby je nežádoucí jev.

 

Otázkou je, nakolik chtěli být Automb hrubiány. Drsný přednes jim uchoslyšně není cizí, jelikož vokál budete těžko přisuzovat ženskému hrdlu (natož té drobné blondýnce). Tempo také není zrovna nejpomalejší, ačkoliv to zrovna nejsou vichřice ze švédských lavic. Jistou jiskru to v sobě však má. Je to trochu opatrnější black metal s jasnou infikací death metalem. Pohanský směr se hudebně neprojevuje a esoterní jakbysmet. A na atmosférickou notu takových rozpoložení už tu máme jiné. Ale o těch třeba někdy jindy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky