Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Awrizis - Final Hybridation

AwrizisFinal Hybridation

Sorgh8.9.2014
Zdroj: CD v jewel case (PM 28), promo od kapely
Posloucháno na: Technics SL - PG 390/ Dual CV 1400/ JVC SP - D302
VERDIKT: Hybrid metal, jak chlapi sami svoji hudbu označují, si definují pomocí řady odboček z hlavního proudu a objevováním nových obzorů. Ty nejsou přímo cílem, spíš přispívají k pestrosti výletu a ke stimulaci duševních pochodů.

O novém albu havířovské kapely Awrizis jsem už nějakou dobu věděl, ale bral jsem ho jen jako další z řady fádních a nezajímavých počinů. Typický předsudek, ale kdo se může divit, když jsme denně atakováni stovkami všelijakých projektů, z nichž většina nestojí ani za ztrátu slova. Taky jsem se nechtěl zaplést do zbytečného vztahu bez světlé perspektivy. Když jsem si nakonec udělal čas a pro klidné svědomí koukl Awrizis pod pokličku, potěšeně jsem nadzdvihl obočí. Z naší scény mě máloco zaujme natolik, abych se tím opakovaně zabýval, natož o tom něco psal. S o to větším potěšením musím konstatovat, že Final Hybridation patří mezi světlé výjimky, které dokážou chytnout za vlasy a udeřit. Nebudu se příliš zaobírat bookletem, který se mi ani za mák nelíbí a zaměřím se rovnou na hudební náplň, která do mě padá jako chleba do pece. Je košatá, nápaditá a nabízí celou škálu zajímavých nápadů. Pravda, místy je taky pěkně divoká a orientovat se musíme podle buzoly, jinak se lehce ztratíme. Jsou to však spíš jen malé a zarostlé palouky v celkem upraveném lese, kde se stačí držet vyšlapané cesty a dojdeme zdárně k našemu cíli.

 

Není těžké pochopit smysl názvu alba, lépe to snad ani říct nešlo. Final Hybridation oznamuje světu, že setkání hudebníků z různých proudů a časů se transformovalo ve funkční monolit razící vlastní pohled na metal. Chlapi se vrhli do práce pod novým praporem a aktuální fošna je důkazem, že se dílo daří. Hybrid metal, jak Awrizis sami svoji hudbu označují, si definují pomocí řady odboček z hlavního proudu a objevováním nových obzorů. Ty nejsou přímo cílem, spíš přispívají k pestrosti výletu a ke stimulaci duševních pochodů. Je to dobrodružství a věc vzácná.

 

Základy tvorby Awrizis jsou uhnízděny v lůně melodického deathu s jeho typickým feelingem. S potěšením jsem zavzpomínal na In Flames nebo Dark Tranquility staršího ražení. Tedy silné dojmy a bohudík naprostá absence uslintaných infantilností a sladkých rádoby hitů. Podobného marastu je kolem až až. Havířovští na svém příkladu ukazují, že atmosféra se dá vytvořit a zároveň si zachovat syrový sound spolu s tvrdostí. Nasamplované klávesové party nezní pořád jen jako masivní útok varhanních magorů, ale snaží se o decentní přístup, mnohdy stačí nenápadný vklad kláves.

 

Takto uhnětená matérie s radostí přijímá špóny industriálního kovu, metalcorový apel na ufouknutí stresu a jiné zajímavé prvky. V takto nahuštěné a technické řežbě na sebe nejednou upozorní atraktivní basa, která si zadrnčí a opět zmizí v bohatém okolí. Je to o spoustě detailů, které se s přibývajícími poslechy odkrývají a násobí pocity z poslechu. Třeba jako v Let Your Fury Flow se do popředí probíjí experimentální eskapády o dvou neznámých: „ jak z toho nakonec vybruslit“ a „zahrajem to ještě někdy, nebo jsme to zapoměli?“ Právě tyto úseky jsou jako kaviár.  Nebo povedená instrumentálka instruMENTAL s řadou preludií a výstřelků mimo sféru. Co se týče zpěvu, tady se nevymýšlí žádné nové postupy, ani se pěkně rozjetý vlak nebrzdí nějakou zbytečnou čistotou nebo, nedejbože, operním jekotem. Jednoduše tvrdý řev k podobné zabíjačce štymuje a nebojí se ani doladění pomocí efektu.

 

Awrizis si na této fošně dokázali udržet zdravý rozum a vybalancovali kombinační hru různých stylů na jednom hřišti. Umí zachovat jemnou tvář tam, kde to má smysl, ale na druhou stranu se neobrací zády k poctivé, rukodělné dřevovýrobě, při které není čas hledět na uřezané prsty. Velmi sympatická deska.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jura / 24.11.14 16:54odpovědět

Awrizis jsem slyšel v pátek v UH poprvé a byl jsem nadšený. Prostě skvělé. Díky, chlapi.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky