Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Baroness - Yellow and Green

BaronessYellow and Green

Sorgh27.11.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Ryzí rocková záležitost je kořeněná emotivním nádechem osamělých duší, které co chvíli nacházejí nové světlo vhodné k následování a tím vyvrací předchozí smutek. Deska boduje kombinací nostalgie s uspokojivým pohledem na práci, kterou za sebou zanecháváme.

Šikovní chlapíci z amerického jihu, kteří skromně přijali za své jméno Baroness, mě hned zkraje oslovili povedeným logem a vůbec celkovým designem své tvorby. Umělecky ztvárněné logo někomu navodí atmosféru hudebních barů „teplého“ New Orleans ač jsou Baroness doma ve městě Savannah, jiným a myslím tím hlavně našincům se zase může vybavit secesní cítění malíře Alfonse Muchy. Anebo prostě jen hippiesárna jako bejk. Do stylových maleb je oděn i zbytek jejich alb a nutno říct, že jde o nevídaný a svěží přístup k věci. Vizuálně se kapela zcela vymaňuje současné většině. za tímto originálním kabátem stojí zpěvák John Dyer Bayzlei, který je podepsán i pod covery mnoha jiných kapel.

 

Neméně zajímavým a tím hlavním tématem je ale hudba, která má silný potenciál stát se mým letošním favoritem. Vůbec nejde o planá slova, zcela naopak a pořád budu tvrdit, že poslech aktuálního alba Yellow And Green mi přinesl ničím nekalenou radost. Zcela jsem se oprostil od metalového myšlení, povolil uzdu fantazii a nechal se hýčkat ryzím muzikantstvím, které je jaksi z podstaty nositelem zajímavých myšlenek. Deska Yellow and Green je dle očekávání rozdělena na dva oddíly, jeden žlutý a druhý zelený, oba krásně vyvedené v sytých barvách. Až nezvykle veselé v porovnání s obsahem.

Yellow…
Když se zaměřím na první, žlutou složku, nacházím osm rockových záseků plus jedno nevšední intro, které lehoučkým vybrnkáváním kytary vůbec nenapoví, co čekat dál. Jen hledím, že sotva mi odpadla mázdra všednosti z uší, moje zpočátku nesmělé kroky se změnily ve svobodný klus, kdy s otevřenou náručí nasávám vůni trávy dalekého světa. Užívám si poklid, ničím nerušenou pohodu a snad jen chvílemi mě napadá, jestli je dnes možné slyšet něco takového. Evidentně ano a duše mi plesá.


Ryzí rocková záležitost je kořeněná emotivním nádechem osamělých duší, které co chvíli nacházejí nové světlo vhodné k následování a tím vyvrací předchozí smutek. Deska boduje kombinací nostalgie s uspokojivým pohledem na práci, kterou za sebou zanecháváme. Těžké ruce leží v klíně a oči bystře hodnotí dosavadní dílo. Na obzoru není důvod k nespokojenosti, bzukot včel doplňuje zvuky poledního klidu prosperující farmy. Ameriku, její prérie a ranče, to já cítím z desky na sto honů. Nemusel jsem si ani vyhledávat původ kapely, ten mluví sám za sebe řečí schopných telepatů.  Volný prostor pastvin, letité dřevo zteřelých ohrad, domácí brusinkový koláč na stole a zázvorová limonáda, to jsou ty pravé pocity, které se mi rodí v hlavě.

Tak jako se někde nad stepí zatahují černá mračna, jinde, v jiném údolí svítí slunce, dobytek se promenáduje v trávě po kolena a rančer se s chutí zakusuje. Stejně se jednotlivé skladby halí do různě atmosférických košilek. To základní, na čem vše stojí, jsou struny, někde jemné jako pavučina a tvořící jejich filigránské ornamenty, jinde nečekaně zhustnou (třeba úvod třetí March To The Sea, která šalamounsky několikrát mění kabát). Skvělý kontrast nálad ukazuje i zpočátku pohodová válenda Little Things, která ve čtvrté minutě nečekaně mění svůj půvab a stává se více zatěžkanou a chmurnou kmotrou. Takovýchto metamorfóz nám deska nabízí vícero, stačí jen hledat. Romantická Twinkler mi skoro až vhání slzy do očí, skvělá záležitost k pohřbu neznámého kovboje. Jedna z nejpomalejších záležitostí potvrzující jeden pól přítomných nálad. Na druhé straně by mohla stát třeba Sea Lungs, tolik jiná a přece blízce příbuzná. Poté již žlutá zavadá a komu se nelení tomu se...


Green…
I zde je úvod v čistě instrumentální péči. Opět má svůj vývoj, základy vystavěny na poklidném soklu hlazeného betonu, jehož pravidelné pasáže jsou cupovány energickým tlakem vracevší se vlny. Hutné návaly vstříc neústupné hmotě. Následné minuty plují v již jednou vytyčeném směru. Navíc zde cítím silnější ovlivnění závanem country, které v kombinaci s atmosférickým kvílením kytar působí hodně zvláštním dojmem.

 

Příkladem je hned druhá Board Up The House. Přítomen je stále posmutnělý soumrak, touha za něčím, co nenávratně zmizelo. Taková ta bolest ze ztráty, kterou určitě každý zná. Nejvíc asi bolí Foolsong, kdy mě rozbolí již dávné křivdy. Ze samých úvah mě vytrhuje až The Line Between, která se rodí skrz tvrdě hoblující kytary a napovídá, že se blýská na jiné, když ne lepší časy. Jeden z výrazných a tvrdších kusů, kterých je zde třeba jako soli. Nakonec vše ale dopadá jinak, závěrečná If I forget Thee, Lowcountry nepotřebuje slova, když se vše tak hezky samo vytrácí. Do ticha a k myšlenkám o tom, jaké to někde je, těžké i krásné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 7.12.12 15:18odpovědět

No přesně takovej byl můj první, druhej a třetí dojem. Pak se to zlomilo a šlape to jak má. Nehledě na halekačky, můstky a další nepodstatný věci. Bigbít!

maar / 7.12.12 15:06odpovědět

Mně se nepodařilo u téhle kapely zjistit, co je na ní tak dobrýho a zajímavýho, jak se tvrdí. I kdyby z těch neuvěřitelných 18 skladeb udělali 10, pořád to pro mě bude nesmírná nuda, vykrádačka 70tých a 80tých let ve smyslu melodií (čili takový sofistikovanější hospodský halekačky) s těma pseudoelektronickýma jakože ambient můstkama, kterým už vůbec nerozumím ... A to ještě Red Album mi bylo docela sympatický, protože to bylo svým způsobem nový, ale tady tohle je fakt už v řadě sada asi 170 až 188 písničky na stejný brdo, se stejným soundem i aranžema, o zpěvu nemluvě. Módu QOTSA jsem chápal, móda Baroness mi uniká ...

Radek Martínek / 29.11.12 19:15odpovědět

http://www.youtube.com/watch?v=4V0N1x675FQ naživo velice fajn :-)

David Kasík / 27.11.12 21:49odpovědět

Moc pěkná mjůzik! Už na srazu mě tahle deska celkem chytla za flígr, ale staršími alby se teprve prokousávám... v našem místním marketu jsem se též krátce polaskal s vinylovou verzí, ale stojí skoro 8 kilo... holt Baronka:-)

Radek Martínek / 27.11.12 14:01odpovědět

Baroness poslouchám už léta, tenkrát mě dostala jejich první deska - Red Album. Od té doby jsou pro mne kultem dobré hudby, která stříká na všechny strany. Jsem rád i za ubrání agrese ze zpěvákova projevu, současná poloha mi sedí daleko víc.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky