Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Beyond The Ghost - Sundown

Beyond The GhostSundown

Symptom31.5.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Marshall Major II
VERDIKT: Nečekaně pestrý poslech se spoustou hudebních myšlenek z kategorie "on point".

Sundown je hodinu trvající, košaté hudební dílo o devíti obrazech. Pierre Laplace splétá dohromady elektronické prvky s akustickými a vytváří poutavý obraz futuristické budoucnosti zasazené do Říma roku 2062. Kromě toho je podepsán pod všemi nástroji, produkční i postprodukční činností. Jak je u Cryo Chamber dobrým zvykem, dotek Simona Heata musí být a je otisknut v grafickém zpracování. Na poměry daného žánru, který může ve verzi standard být poměrně plochý hudební zážitek, přeplněný syntetickými zvuky, nabízí Sundown slušné rozkročení mezi zdroji inspirace, ať už jsou zamýšlené nebo domnělé.

Titulní skladba Sundown je zcela správně umístěná hned na úvod alba, protože výstižně definuje jeho záměr - přivodit posluchači chuť objevovat neznámé. Navozuje pocity připlutí k dosud neprobádané pevnině a chvíli jsem měl pocit, že se odněkud vynoří Štěpán Rak a rozezní na strunách své kytary oslavnou skladbu pátého kontinentu Terra Australis. Trojka Lives In Reverse s poněkud otravně vokalizovanou melodií vzdáleně připomíná klávesové sekce od Kauan. Symptaický náznak kreativní rockové noty bohužel spolehlivě zabijí nedůvěryhodný zvuk samplovaných bubnů. Zpěvy ve stylu klasické hudby působí na pozadí více skladeb a má je na svědomí francouzská operní pěvkyně Capucine Meens.

Pětka No Way Out Of This Maze se rozjíždí pomalu, ale slibně. Škoda nedotažené gradace ve stylu EDM, co vyznívá do prázdna díky tomu, že se nakonec vůbec nerozjede. Při dobrém prokomponování to mohlo být stejně velké jako párty v Siónu po tom, co Morpheus dokončil svou řeč začínající slovy: „Zion, hear me.“ Naproti tomu následující pecka Relics využívá svého potenciálu téměř naplno a rozšiřuje paletu nástrojů o cimbál. Velkolepá tečka Obscuration v deseti minutách koncentruje všechny základní atributy alba a navrch přidává ještě elektrickou kytaru se zkreslením signálu někde na úrovni suicidal black-metalové party, chybí tomu však větší nápřah, aby mohla být řeč o skutečné síle. Předchozí obraz Ghosts Marching Home si zahrává s o poznání čitelnější kytarou a servíruje riff mnoha možností bez kompletního vytěžení. Nenaděláte nic, kytara zde platí za pouhý okrajový element na zpestření.

Sundown je třetí album ze série Europa a vykresluje obraz válečné, rozpadající se Evropy, která v boji o moc přichází o rozum. Podle mého čtení situace je nahrávka napěchovaná zajímavým materiálem s přesahy do mnoha směrů. Ne všechny šance se podařilo beze zbytku proměnit, ne vše se povedlo na výbornou. Díky nonverbální podání si jednotlivé skladby uchovávají část tajemství pro sebe a je na posluchači jejich poselství dekódovat nebo mu vetknout své vlastní. A když je pak po všem, dobrý pocit z času stráveného poslechem zůstává.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky