Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vnitřní potřeba mě hnala poohlédnout se po kvalitní rockové kapele a do oka mi padli retro rockeři Bigelf. Faktem, díky kterému jsem si k nim našel cestu, byla role předskokana na tour Dream Theater, což je po dlouhých letech existence zviditelnilo. Soubor neprodukuje nic přehnaně originálního, hojně se tito Američani přehrabují v rozlehlém skladišti, kde se povalují kvanta vlivů od Uriah Heep, Alice Coopera, Franka Zappy, Black Sabbath, King Crimson, Led Zeppelin, Pink Floyd, Jethro Tull. Mohl bych donekonečna pokračovat a stejně by seznam nebyl ani zdaleka kompletní. Nazval bych to pojmem komplexní retro.

Z drážek alba se doslova nekontrolovaným proudem řine monstrózní sebevědomý slepenec, který uchvátí a vynutí si absolutní ponoření se do hudby dávných dob. Podstata Bigelf je stejná jako u zmíněných Dream Theater, obě kapely jsou mistry hudebních koláží. Náruč Bigelf je lidštější, přívětivější, bláznivější a hřejivě upřímná, explozivní a plná vášně z hudby samotné. Hráčské umění jest zbytečné rozebírat. Pánové své schopnosti využívají na milimetr přesně pouze pro úspěch celku, nikoliv pro marné několikaminutové a prázdné předvádění se.

Nástup retro regimentu na plac obstarává nekompromisní palba „Gravest Show On Earth“. Originalita a původnost nápadů téměř nulová, ale co je v dnešní době originálního? Počáteční příliv hudebních motivů, zvuků a jejich poslepování do funkčního celku je značně návykové a řekl bych svým způsobem i čerstvé. Absolutní sebevědomí celé kapely, teatrálnost a velká gesta létající vzduchem. Charismatický vokál Damona Foxe je pro daný typ hudby vhodný a jen umocňuje už tak šťavnatě plný dojem z hudby. Bohatost aranží je nekonečná, často do sebe naráží kytary s dechy a smyčci, až před sebou vidíte celý big band, hrající strhující gradující marš. Chemie sedmdesátek se rozbíhá naplno a Bigelf navždy do kůže vypalují svůj vzorec.

Naprosto spolehlivě se s „Blackball“ teleportuji do raných Uriah Heep nadopovaných Black Sabbath. Refrény se nakažlivě zakusují do tkání. Co více si přát, hostina zdárně pokračuje. Geniální postupy 60. a 70. let fungují dodnes naplno, a pokud se správně uchopí, lze s nimi být dobrý a umělecky nemrtvý. Gradace a dynamičnost spojená s promyšlenou konstrukcí skladby je výjimečná, ke konci je rozmělněná nápaditým preludováním a závěrečný bigbandový vrchol je lesklým hřebem. Tolik slasti co se na mne hrne díky poslechu už úvodem alba, se v dnešní době téměř nevidí. „Money, It's Pure Evil“ je nádherná jemná baladická skladba, která v sobě nese křehkou něhu společně s elektrizujícím nábojem. Instrumentální a skladatelské vlohy opět budí v mé oposlouchané duši velký respekt a uznání. Možný návod pro mnoho dinosaurů jak vybruslit ze svého ploužákového údělu. Začít dělat hudbu srdcem a ne s pohledem na aktuální výpisy z tenčících se účtů, byť chápu, že s vyschlým pramenem inspirace to už nikdy nepůjde.

Sabatovský mohutný nájezd „The Evils Of Rock & Roll“ stíná naléhavostí náhrobky dávno zbytečných retro rockových kapel. Feeling a duch doby je vyvolán náležitě, bez pachuti a závad. Není čas si uvědomit, že už to tady jednou bylo. V této skladbě dochází ke krásnému propojení Black Sabbath, Uriah Heep a chcete-li Deep Purple. V předchozích skladbách už bylo ke slyšení několikero delších, nikoliv únavných kytarových sól, což se opakuje i zde. Do dění se často zapojuje i Damon se svými patinovými nástroji a vyvolá uvěřitelně ducha dávné doby přející progresivnímu rocku. „No Parachute“ vpravuje do děje klidnými náladami Pink Floyd, které se pomalou, klidnou plavbou dostanou k archaicky znějícím vyhrávkám, které Damon čaruje ze svých mašin, kde je jedničkám a nulám vstup zakázán. V podstatě jednoduchá skladba, ale znovu ji nad průměrem drží aranžérská vytříbenost a kvalita interpretování dávných schémat. Klidná a procítěná je i „The Game“, u níž o bohatosti aranží netřeba dále ztrácet slov. „Superstar“ jednoduchá, Kiss nasáklá skočná skladba se chvílemi převaluje v progu, ale stejně skončí u repetitivního chytlavého motivu a refrénu. Optimistická hravá píseň, ale příliš nebaví.

Album naštěstí pokračuje neúprosným závodem „Race With Time“ a přestože si čas nepodmaníme a nenaučíme se ho ohýbat ku prospěchu svému, hodlám se nechat omývat a obrušovat Cheat The Gallows do konce svého. Psycho intro skladby nás předá opět laskavým floydovským náladám, tak jemným a přesto silným. Tyto nálady nám brzy rozstřelí uriášovské čítankové motivy. Vše je do sebe bezešvě pospojováno. Skladba postupně nabírá na mocnosti až po maximální hranice a k tomu si zve kapku psychedelie. Ta se dostatečně prosakuje do skladby „Hydra“. Další z eruptivních spojení Jethro Tull, Uriah Heep spolu s představiteli progu 70. let. Nadšení a radost z hudby po celý poslech přetrvává a nekonečně opakované náslechy alba stále více a více přitahují.

Závěr alba obstarává nejrozsáhlejší skladba celé kolekce „Counting Sheep“. Zde je k nalezení vše, s čím se na albu pracuje, ale až tady se podařil celý balast inspirací nevěšet na jeden monumentální pomník. Nikam se příliš nepospíchá, důraz je kladen na dokonalé vykreslení nálad a pocitů. Zde na mě opět promlouvají floydovské variace a divadýlko Alice Coopera. Trocha kosmického abstraktna a šumu prosvítá, ale je bryskně přehlušeno big bandem. Civilnost ruku v ruce s bohatostí výrazovou i skladatelskou opět slaví vítězství. Tato velkoformátová koláž je symfonie a oslava rocku, který si ve své retro podobě zaslouží pozornost, byť se v podstatě jedná o kopii předloh, jen dobře uchopenou.