Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jedna z nejočekávanějších desek roku 2010 je venku. Album, na které se těšilo tolik fanoušků tak propíraného jména. Ano, je to tak. Burzum vydává svou další řadovou desku, tentokrát se jménem Belus.

Nehodlám se zaobírat historií jediného člena kapely - Varga, jelikož myslím, že se jedná vcelku o notoricky známou záležitost. Konec konců, každý zdroj také uvádí něco jiného a liší se v nemalých detailech. Nechci proto fanouška, posluchače či jen novopečeného zájemce mystifikovat. Jistý ovšem je fakt, že pan Vikernes si svá léta ve vězení úspěšně odseděl. Nyní už běhá volně po světě a jistě si užívá svobody. Snad jen přiblížím, že si umělec odpykával trest za vraždu svého někdejšího spoluhráče Euronyma z neméně věhlasného tělesa Mayhem. Rozebírat důvody, co ho k činu vedlo je neustále umílaným tématem několika diskuzí. V současné situaci nám však tato osobnost předkládá album, které mnohé překvapí. Autor sám se již několikrát zařekl, že metalovou hudbu nikdy nevzkřísí, že se již nehodlá ubírat tímto směrem. Také to dokazuje svými alby, která se nesou v čistých ambientních vodách a po black metalu zde není ani památky. Ovšem novinka hovoří jinak. Do uší posluchačů se zarývají tóny totožné s charakteristikou black metalových stoupenců. Varg učinil krok, který málokdo čekal a téměř nikdo v něj ani nedoufal. Vytvořil album, které je syrové, tvrdé, melancholické a opravdu povedené. Zvuk je jistě myšlen schválně, jak jinak by také mohl vystihnout atmosféru, kterou chtěl autor navodit. Kdyby deska oplývala čistým, digitálně propraným soundem jistě by neměla takové kouzlo, které nyní nabízí. Netvrdím, že se jedná o špatný a nečitelný materiál! Zachovává si svou tvář a formu, pohybuje se na určité hraně čistoty a zkreslení. Díky onomu zkreslení pak lépe vyznívají kytarové riffy a jednotlivé party. Dodávají dílu takový honosnější poslech a nepochybně odkazuje na styl tzv. true black metal. Osobně toto označení nemám rád, ovšem mnohý by ho jistě použil. Bicí si taktéž zachovávají svou osobitou vizáž a tlumeně udávají tempo tohoto díla. Z celkového pohledu lze říci, že deska není tolik dynamická, co by prvotní tvorba této kapely. Ovšem jede si ve svém pomalejším tempu a tu a tam lehce zrychlí. Má své charakteristické kouzlo, které ne každý posluchač spokojeně stráví. Může se zdát nudná a utahaná. Radím, aby nikdo nedával na prvotní poslech, neboť ten v drtivé většině případů spolehlivě klame. V případě této desky to platí zrovna tak. Je nutné objevovat skryté detaily a jednotlivé střípky, jež se nachází v útrobách nahrávky, aby si každý mohl poskládat kompletní mozaiku se štítkem Belus. A dostávám se k samotnému názvu alba. Původně totiž Varg zamýšlel desku vydat pod jménem Den Hvite Guden, což v překladu do českého jazyka znamená bílý bůh. Nechtěl zřejmě opět vyvolávat rozruch kolem politického smýšlení své osoby, a tak se rozhodl jej přejmenovat na Belus...

První vteřiny desky byly zvoleny, aby je rozeznívalo intro. Zní poněkud zvláštně a k celkovému pohledu na album mi poněkud nesedí. Slyšíme v něm zvuk snad skleněné lahve, která byla zřejmě použita z nějakého samplu, který se zde neustále opakuje. Nic méně druhá věc již při prvních tónech předznamenává směr, kterým se bude zbytek poslechu udávat. Třetí kousek Glemselens Elv lze označit za jednu z nejpovedenějších věcí. Však je také nejdelší z celého alba. Specifické úpění basy bude jistě jedna z věcí, které v paměti sluchovodů zůstanou i po skončení alba. Kombinuje zpěv, krkavčí skřekot s melodickým chorálem. V čase přibližně deset vteřin před čtvrtou minutou nastává vskutku výborná pasáž s povedenou melodií. Později si svou strukturu zopakuje. Čtvrtou věc shledávám nejlepší na celém díle. Má rychlejší tempo, dobrou melodii a kvalitně postavený refrén. Dále obsahuje výborné kytarové sólo a lehký náznak ambientních postupů ovšem zahraných v metalovém stylu. V páté Sverddans se autor asi nejvíce přiblížil své prastaré tvorbě. Živější skladba se skoro až punkovým nádechem. Obdobně zní i další píseň, která má ovšem rychlejší hru bicích nástrojů a delší časovou délku. V sedmé Morgenrøde basa opět zvláštně skomírá. Nastolí pomalejší střední tempo s parádními melodickými vyhrávkami elektrické kytary. Závěrečnou skladbu vytváří devíti minutová věc, která asi nejvíce nese zbytky ambientního koření. Může se chlubit jakousi doomovou atmosférou, jistě k tomu i přidává skutečnost, že se jedná o ryze instrumentální píseň. Svou melancholii ke konci svého trvání pak pomalu utápí do ticha.