Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cemetary - Black Vanity

CemetaryBlack Vanity

Sorgh15.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jedna z mnoha polozapomenutých kapitol švédských dějin doomu se jmenuje Cemetary a její název skvěle vystihuje záhrobní atmosféru alba Black Vanity z roku 1994.

Při pohledu zpět do těch časů se mi pokaždé zarosí oči.Takto se kdysi hrál pravověrný doom, tvrdě, pomalu, s bolestivě staženým obličejem a sveřepým vzdorem v srdci. Poslech trudného materiálu, jakým je Black Vanity, doteď drásá duši a vyjadřuje přímo fyzickou bolest. Ne každý byl hoden přežít tento koncentrovaný zmar, uložený na magnetických páscích a kompaktech, a mnoho slabých ve víře se muselo do budoucna uchýlit k falešným zrcadlům kláves a ženských sopránů. Upřímnost, nekompromisní prožitek a syrové dojetí Black Vanity je stálou hodnotou i pro budoucí generace.

 

Mrtvoly slov uložené do drtě notových stop dosud páchnou příkladným rozkladem. Tahle mršina tleje s grácií a ani uplynulé roky si nedokázaly poradit s práchnivým a zkaženým vzduchem. Kouzlo exhumované konzervy čpí až ze dna, které jakoby tam ani nebylo. Z plesnivého interiéru se mezi kňourajícími nástroji a vadnoucími údery rozléhá chraptivý přednes Mathiase Lodmalma, kterému jde v odpověď jen nikde nekončící prázdnota omráčená škodolibým tichem.  Mathias byl hlavní perzónou kapely, kromě hudby je podepsán i pod texty, které podává na talíři s oprýskaným emailem. Hlasem se blíží poloze Nicka Holmese a i celkový design Cemetary má k "Paradisům" prvních let poměrně blízko.


Celá deska je malým klenotem, skládá se však z různě zabarvených perel, které fanoušci musí po jedné ocenit a zvážit dřív, než si pro ně přijde smrt. Otvírák Bitter Seed usazuje zablácenou laťku špinavého zvuku, šustících činelů a nakřáplého vokálu, jehož přítomnost nás bude provázet celou podzimní promenádou. Na cestě nás míjejí rychlejší kusy s těmi doslova mrtvolnými, díky čemuž se rozvíjí barevnost alba se všemi jeho polohami smrti. Šlapavá Scarecrow, která nabourává image dohasínajícího života, je v přímém protikladu k Ebony Rain, v níž rázné údery bubnu tesají marný epitaf do kradené žuly. Mírné uvolnění svíravého tlaku na hrudi přijde s kamenným prachem načichlou Rosemary Taste The Sky, která v poslední třetině ukrývá uvolněné kytarové sólíčko nacpané do pohřebního pochodu. Nemám slov, tady si s gustem uvazuji oprátku a zůstávám upoutaný i během nezávislého jammování v Hunger Of The Innocent, které sem zabloudilo kdoví odkud. Za bílou kaňku na černé listině osobně považuji skladbu Black Flowers Of Passion, ve které se bere na milost dámské hrdlo a výrazná role je věnována klávesové skříni. Zkouší se možnosti spolupráce, nastavení nové rovnováhy, ale myslím, že se to moc nepodařilo. Skladba jako neposlušný hrob vyčnívá z řady a babky s konvemi zakopávají.

 

Až na toto malé zaváhání je Black Vanity parádní doomová záležitost, která nejen v diskografii Cemetary, ale v historii stylu vůbec zaujímá příslušně důležité místo.

 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek / 15.11.14 10:23odpovědět

Souhlasím, celkově jsou pro mě Cemetary srdcovka, každopádně nejvíce z jejich diskografie sahám po Sundownu (i po projektu s tímto názvem, za nímž rovněž stála ta samá osoba). Těším se na Mathiasův návrat na scénu s kapelou Lords of Saturn.

Garmfrost / 15.11.14 9:06odpovědět

Buď 100 nebo nic. Já tu desku tak miloval

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky