Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédsko, rok 1996, death metal a jméno Cemetary. To je kombinace, která by mohla svádět k představě zatuchlých hrobek, těžkých riffů, chrastivých HM2 pedálů a melodických kytarových sól, která se vám zakousnou do paměti. Jenže Cemetary nebyli kapelou, která by se chtěla nechat zavřít do jedné žánrové přihrádky. Ostatně označit Cemetary za typicky deathmetalovou kapelu vlastně ani nelze. Pořád tady byl silný vliv soudobého doom metalu a také mystického gothic metalu. Stejně jako to v tomto věku činila celá řada pocitově příbuzných kapel. Hudební cesta se postupně proměňovala, a právě Sundown představuje jednu z těch zastávek, na nichž se staré jistoty začínají pomalu měnit a míchat.

Rok 1996 byl pro metalovou scénu zajímavým obdobím. Ortodoxně metalová vlna (trochu pitomé slovní spojení, ale na druhou stranu celkem přiléhavé) už dávno nebyla jediným určujícím proudem a řada kapel hledala nové možnosti, jak pracovat s atmosférou, melodií a vlastní identitou. Některé se obracely ke gotice a melancholii, jiné k industriálnímu zvuku nebo alternativnímu rocku. Cemetary si z těchto možností sestavili vlastní směs, v níž se těžkost potkává s chladnou náladou a někdejší žánrová přímočarost ustupuje do pozadí. Věřím, že si každý v tomto kouzelném roce najde nějakou výraznou nahrávku a určitě dokáže vytáhnout i jména, která najednou proměnila svá loga a plně otevřela stavidla novým vlivům, kdežto klasický přívod žánrových pravidel byl škrcen.

Za kapelou stojí především Mathias Lodmalm, zpěvák, kytarista a hlavní skladatel, jehož osobnost je pro pochopení Cemetary zásadní. Kapela se na předchozích deskách An Evil Shade of Grey, Godless Beauty a Black Vanity postupně vzdalovala prvotnímu death/doomovému základu. Každá z nich představovala další krok na cestě za odlišným zvukem a Sundown v tomto vývoji nepůsobí jako nějaké náhodné vybočení, ale spíše jako další pokračování, ovšem s o to větší razancí a snad i šokem.

Na Sundown se podílela sestava, kterou kromě Lodmalma tvořili baskytarista Thomas Josefsson, bubeník Markus Nordberg a kytarista Anders Iwers. Klávesové plochy a programování doplnil Randy Wolf. Právě tyto další zvukové vrstvy jsou pro výslednou podobu alba důležité. Zajímavostí možná bude to, že zmíněný kytarista se později přestěhoval do náruče Tiamat, respektive v roce 1997 byl ještě podepsán pod nahrávkami obou kapel, poté už spolupracoval s Johanem.

Deska prakticky tlumí tvrdý metalový nátlak a sází na poměrně veselou a chytlavou náladu. Přesto jí nechybí citelná zatěžkanost a hloubka. Opírá se o výraznou melodiku a poněkud neklidný charakter. Přesto má v sobě cosi chladného, stísněného a místy až nepříjemně odtažitého. Nejde o gotiku ve smyslu svíček, sametu, církevních symbolů a teskných pohledů do dálky. Tady je atmosféra podstatně méně útulná. Spíše, než opuštěný hrad si lze vykreslit noční město, v němž se člověk pohybuje bez jasného cíle a z každého osvětleného okna na něj doléhá cizí život a určitá tíseň. Přesto je to nějakým záhadným způsobem osvobozující pocit, ačkoliv „něco“ visí ve vzduchu.

Úvodní song otevírá čtyřicetiminutový celek, který se následně rozvíjí prostřednictvím devíti dalších skladeb. Už samotná stopáž napovídá, že nejde o žádnou rozmáchlou progresivní ságu. Skladby jsou poměrně úsporné, ale to neznamená, že by jejich obsah byl holý nebo příliš jednoduchý. Pravda, celkem snadno čitelný je a dokáže omámit prakticky obratem klasickými postupy. Často stačí několik minut, aby se nastolila konkrétní nálada a následně se nechala pozvolna vyprchat. Za sebe musím přiznat oblíbenou hitovku Last Transmission, která mi ve výsledku přijde i jako dobrý zástupce alba, a tedy toho, co od něj očekávat. Mám ke skladbě svůj příběh, a právě proto jsem tuto desku zvolil jako další retro vzpomínku. Skladba má střední tempo, mystický odér (ale jen trošičku) a takový rozverný rockový atak s dobře zapamatovatelnou melodií a pochopitelně i refrénem. Jiné skladby to mají občas těžší a překusují se hůře, ale říkám si, že to prostě celé funguje naprosto úžasně a sám sebe překvapuji, jak si desku užívám v celé její úplnosti.

Lehký kontrast mezi krátkými, přímočařejšími kusy a o něco delšími kompozicemi pomáhá udržet pozornost. Závěrečná The Wake se svými téměř šesti minutami uzavírá album způsobem, který dává smysl i z hlediska celkové koncepce názvu. Slunce zapadá, probouzení přichází až v názvu poslední skladby a posluchač si může domýšlet, zda tím něco skutečně končí, nebo pouze mění podobu.

Velkou roli samozřejmě hraje Lodmalmův vokál. Není to hlas, který by se snažil každou skladbu ovládnout silou nebo posluchače přesvědčit o své technické dokonalosti a disponující škále. Jeho výraz zapadá do hudby, která se často pohybuje na hranici mezi metalovou tvrdostí a alternativněji pojatou melancholií. Kytary už neslouží pouze jako nositelé úderných riffů, ale také jako prostředek k budování atmosféry. Doplňující klávesy a elektronika pak rozšiřují zvukový prostor, aniž by z nahrávky dělaly klasickou klávesovou gotiku. Je to takový ozdobený monolit, který těší svým řemeslným šperkováním, přesto plně funkčními dispozicemi. A právě tady se podle mě skrývá hlavní kouzlo Sundown. Je to album, které může být pro část posluchačů zklamáním, pokud od Cemetary očekávají především jejich starší death/doomovou tvář. Tady ale cítím přinejmenším snahu vytvořit vlastní zvukový svět, který nebude pouhým pokračováním předchozích nahrávek.

Mathias Lodmalm v jednom z dobových rozhovorů popsal texty na albu jako volně pojatý koncepční příběh o lidech, kteří sledují konec světa. Vědí, že až slunce zapadne, tma už zůstane navždy, a právě jejich psychické rozpoložení v posledních hodinách tvoří hlavní osu vyprávění. Právě tahle perspektiva dává názvu Sundown mnohem temnější význam, než by se mohlo na první pohled zdát. Nejde pouze o metaforu konce jednoho dne, ale o definitivní zánik světa, v němž dosud existovaly naděje, plány a možnost něco napravit. Apokalypsa tu tak nemusí být jen olbřímí katastrofou, ale také okamžikem, kdy člověku dochází, že jeho vlastní příběh skončí dřív, než si představoval.

Zajímavý je rovněž obal alba, na němž se podílel Kristian Wåhlin. Jde o výtvarníka, jehož práce je spojena s řadou zásadních nahrávek. Seznam jeho děl je dlouhý a sám nevím, kde začít a co vypíchnout. Přesto vyberu nějaká mě lahodící jména: Antestor, Bathory, Dark Funeral, Dissection, Emperor, Evergrey, Godgory, King Diamond, Lake of Tears, Nokturnal Mortum, Therion, Tiamat a fakt šíleně moc dalších.

Při pohledu na další vývoj kapely je Sundown také pozoruhodným mezníkem. Po něm následovalo v roce 1997 album Last Confessions, jímž se uzavřela původní řada řadových desek kapely z devadesátých let. Následovala těžce industriální The Beast Divine, kde došlo i k proměně jména na Cemetary 1213, a celý děj uzavírá v roce 2005 dílo Phantasma. Ale o těchto pro mě rovněž oblíbených deskách snad jindy.

Nemyslím si, že jde o nahrávku, která by musela sednout každému. Její chladnější nálada, odklon od klasického metalového základu a důraz na atmosféru mohou být stejně tak přitažlivé jako odrazující. Pokud ale posluchač přistoupí na pravidla, která si Cemetary pro tuto nahrávku nastavili, může objevit zajímavý kus devadesátkové metalové historie. Nejde o revoluci ani o bezchybný monument. Spíše o osobitou nahrávku, která stojí za připomenutí právě proto, že se nebála vydat trochu jiným směrem.

Zajímavou tečkou za příběhem Sundown je stejnojmenný projekt (tedy Sundown), který Mathias Lodmalm rozjel společně s Johnnym Hagelem - baskytaristou Tiamat. Jejich první společná deska Design 19 vyšla rovněž v roce 1997. Nabízí další pohled na hudební proměnu, kterou Lodmalm započal. Jenže zatímco Sundown pořád úzce navazuje na minulost death/doomové kapely, Design 19 se pouští ještě dál. Gotické nálady, alternativní rock, elektronické vrstvy a metalové kytary tu vytvářejí zvláštní směs, která se mnohem více opírá o chytlavost a atmosféru. Některé skladby mají výborný nosný motiv a dokážou zaujmout prakticky okamžitě, jiné jsou komplikovanější až experimentálnější. Je to trochu jiná podoba gotického metalu, než jakou nabízely nejvýraznější kapely žánru. Místo velkolepých dramatických oblouků dostáváme soubor kratších, melodicky založených skladeb, které se pohybují někde mezi metalem, gotickým rockem a elektronikou. A je tu ještě jedna pozoruhodná okolnost. Mathias Lodmalm v rozhovoru z roku 2009 zpětně označil Design 19 za velmi nepovedenou desku a přiznal, že je to jediné album, jehož vydání lituje. Mnohem lépe podle něj dopadlo až následující Glimmer z roku 1999, které si našlo své posluchače také na undergroundové elektronické scéně. Přesto já osobně dávám přednost právě Design 19. Je to jakýsi dokument určitého období a uměleckého hledání. A možná právě proto stojí za to si poslechnout obě nahrávky ihned po sobě.