Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Centinex - Death in Pieces

CentinexDeath in Pieces

Garmfrost21.5.2020
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Centinex se vrátili s deskou, se kterou si ostudu neudělají. Je takříkajíc nahrávkou do nepohody. Nic moc nepřináší, pokud nelze počítat zábavu a potěšení z dobře provedené práce. Krásně odsýpá, neobsahuje vycpávkové skladby, ani se nenadějete a je konec.

Martin Schulman se na Death in Pieces opět obklopil komplet novou sestavou, se kterou se snaží udržet původního ducha kapely a takříkajíc i nadále kráčet se vztyčenou hlavou v novém tisíciletí. Když jsem se o personální rošádě dozvěděl, napadlo mě, že je s Centinex ámen. Chybět mi bude zejména Högbomův hluboký growl. Ač se tedy zdá, že je všechno špatně a že se novinka nebude dát poslouchat, opak je pravdou. Kapela je doslova zalitá živou vodou a výsledkem personálních změn je našlapaná deska, kterou je radost poslouchat.

 

centinex

 

Nejvýraznější změnou je omlazení na bubenickém postu. Novic Florian Rehn, který ještě nestačil nasbírat bohaté zkušenosti, ale své už dokázal v Skulldrain nebo Moth, rytmus drtí mocnými údery i svěžími vyhrávkami. Většinu nahrávky se drží v klasickém deathovém rytmu tupa tupa tupa, avšak nebojí se tu a tam monotónní tempo ozvláštnit houpanci (groove) a přechody. Všechno je samozřejmě přizpůsobeno k stylové ortodoxii staré hašišácké kapely. Nejvýraznější změnou je každopádně nový growler. Jméno Henrik Andersson mi nic neříká, je ale stejně jako nový kytarista Jörgen Kristensen veteránem (prý) švédského undergroundu. Dle mého názoru se jedná o chlapíky, kteří toho moc nedokázali, nikdy z totálního podzemí neprorazili do vyšších pater, ale talent v nich dřímal, a nyní díky Schulmanovi dostali novou šanci ukázat, že je v nich víc, než pouze nadšení a metalové srdíčko.

 

Centinex vydávají desky s totožnou stopáží čítající 32 minut a něco a pokaždé s desítkou stop. Pochmurný cover se královskou smrtkou vytvořil pro kapelu opět indonéský umělec Bahrull Marta (např. Aoratos, Mephorash) a produkce se ujal Johan Hjelm, který nahrával i Redeeming Filth. Album má příjemně živelný zvuk a drnčící barvu jak se sluší a patří na švédskou legendu.

 

Je poznat, že se mi Death in Pieces líbí? Je mi jasné, že ano. Líbí! Nejedná se o nic závratného a světoborného. Ne, z repráků duní třicet let stará kapela hrající muziku pořád stejnou. Jenže i tohle lze podat zábavně. Návratové desky nebyly špatné. Zejména Redeeming Filth byla fajn. Doomsday Rituals už méně a hlavně s menší trvanlivostí. Novinka se rozjede v podobném duchu jako Viktoria od Marduk. Rozeřve se siréna a krátce po ní se rozbouří našlapaný deathový marš. Oproti Marduk je samozřejmě Centinex citelně klidnější a pomalejší, ta hrozba a brutální rozjezd je zkrátka parádní. Zkraje jsem měl problém s novým hlasem. Henrik se nenoří do takových hloubek jako jeho předchůdce, jeho hlas je více špinavý a uřvaný. Umí však vymyslet zajímavé linky a tak se po uvyknutí na změnu stává pro Centinex požehnáním. Nahrávce dodává větší razanci a pestrost. Centinex vlastně pokaždé desku rozjedou nářezem a postupně tempo tlumí a naopak přidávají na razanci a tvrdosti projevu. Taková Tomb of the Dead se může v klidu stát koncertní stálicí.

 

 

Centinex se vrátili s deskou, se kterou si ostudu neudělají. Je takříkajíc nahrávkou do nepohody. Nic moc nepřináší, pokud nelze počítat zábavu a potěšení z dobře provedené práce. Krásně odsýpá, neobsahuje vycpávkové skladby, ani se nenadějete a je konec. Myslím si, že milovníkům skandinávského death metalu musí Death in Pieces udělat minimálně radost. Mě potěšila víc než dost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky