Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Chaos Inception - Vengeance Evangel

Chaos InceptionVengeance Evangel

Garmfrost12.2.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Vengeance Evangel je náladotvornou, technicky vymazlenou brutální krasojízdou...

Brutálního, nebo technického death metalu s chorobnou atmosférou není nikdy dostatek. Tyto smečky často bývají jednostranné. Sází na techniku a náladu neřeší. A naopak. Mezi sakra dobré patří američtí Chaos Inception, kteří na sebe upozornili před třinácti lety, kdy vyšla jejich druhá nahrávka The Abrogation. Tehdy mi učarovala, nicméně pod nánosem další a další muziky, starostí i radostí mi Chaos Inception vyšuměli z hlavy. Třetí album nazvané Vengeance Evangel by mělo být bráno jako krásný dárek ze starších dob, kdy kapely řádily a šokovaly svou nespoutaností. Chaos Inception ovšem nesází pouze na nostalgii nebo retro, či old school. Jsou ve své podstatě radikální pořád stejně, jakoby se na nich běh času v ničem nepodepsal.

 

chaos inception

 

Vengeance Evangel opět vydává český label Lavadome Productions. Což znamená nejen dobře pro kapelu – věřím, že se o ně Honza Fastner stará s láskou, ale také pro nás. Jeho výběr by měl být pro každého jasným signálem, že se jedná minimálně o dobrou muziku. A právě takovou je třetí nahrávka amerických hrdlořezů. Festovní nahrávkou, jakou fans brutální odnože death metalu nutně potřebují.

 

Přemýšlím, co vás při poslechu této výstavní desky liskne po hubě jako první. Chytlavá ilustrace? Cover art od pana Glomby? Delší stopáž a jedenáct skladeb? Nebo příjemně poslouchatelný zvuk, pod kterým je podepsaný Andrea Petucco a MSTR Sound studio? Nebo jednoduše to, že se nový materiál nese v lehce přímočařejším duchu než předchůdce?

 

Sestava kapely se smrskla. Zůstal Matt Barness a Garry White – ten se chopil vokálů. Bicí party výtečně nabubnoval Kevin Paradis, jehož portfolio je neskutečně bohaté. Energie Vengeance Evangel je ukrutná a doslova v posluchači vyvolává intenzivní agresi. Chtete řvát, zabít sebe nebo každého kolemjdoucího. Naštěstí je síla nahrávky taková, že vás vtáhne do sebe, přičemž nebudete schopni věnovat pozornost svému okolí. Miluju sólové vyhrávky pana Barnesse, který umí sekat jako kat, umí drtit mozky, ale také létat v oblacích. Dočkají se jeho obdivovatelé, kterým imponují najazzlé improvizace nabourávající brutální krasojízdu. Instrumenty jsou zde poměrně náročné, ale výše popsanou energií jsou snadno vstřebatelné. Své samozřejmě odvádí gurutální hluboký growl mistra Whita. Garry své hrdlo nešetří. Zvrací jako divé zvíře, mručí jako lev a řve jak na lesy… Ach, to je krásně hnusná slast!

 

Co vám mám povídat, při poslechu si budete užívat. Budete spokojeně mlaskat, jak krásně album zní. Je ponuré a obhroublé, ale čisté a ryzí jako srdce nemluvněte. Tohle je zkrátka právě takový death metal, při jehož poslechu nebudete přemýšlet vlastně o ničem. Necháte se unášet divokostí, trhat explozí nátlakové vlny a budete si užívat virtuozity i brutálního nářezu. Přitom se nejedná o žádný zběsilý extrém. Vše je sladěné, náladotvorné a technicky vycizelované. Mňam!

 

An Early Stream of CHAOS INCEPTION ‘Vengeance Evangel’ LP (2025) | PREMIERE


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky