Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem pustil první song Last temptation a slyšel úvodní kytarové sólo, nabyl jsem dojmu, že poslouchám nějakou opomenutou skladbu, co se nevešla Pearl Jam na Backpsacer. Pro jistotu jsem se ještě podíval do playlistu mého winampu (no jo no), abych si bílé na černém přečetl a potvrdil, že je to opravdu novinka od té superparty Chickenfoot. Je to ona! Takže mažu z paměti Mike MCcreedyho a nahrazuji Joe Satrianim.

Nejdřív se celá situace vyvíjela tak, že nová deska této kapely kolem mě propluje úplně bez povšimnutí. Po prvním albu, které recenzoval někdejší kolega, a které mě nebavilo víc než mnoho jiných, jsem byl rozhodnut nechat hvězdnou dráhu Chickenfoot jiným a hledat zase někde jinde. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy, zaposlouchal jsem se i do nahrávky následné. Asi by se slušelo dodat, že mě nahlodalo prohlášení, že kapela udělala takový kus práce a posunula se o takový díl světa k nirváně, že druhé album nemohla jednoduše pojmenovat II, ale rovnou sáhla po číslici o jednotku vyšší.  Na míle daleko je z podobného prohlášení cítit něco nepěkně smrdutého, tedy samochvála, ale jak vidno, tyto metody nesou své ovoce. Jsem toho nepoctivým důkazem.

Na druhou stranu musím přiznat, že novinka III je od svého předchůdce o nějaký kousek jinde. Skladby jsou přímočařejší, mají jasně čitelnou strukturu, skoro bych řekl jednodušší (aniž bych shazoval instrumentální stránku věci) a k posluchači míří přímo bez složitostí a nadbytečné nástrojové ekvilibristiky. Z mého pohledu se tentokrát Chickenfoot představují jako svěží parta, podávající svůj hard rock přijatelným a srozumitelným způsobem, což bude důležité především pro mladší posluchače, kteří se snad rozhodli vydat na cestu proti toku času. Jedním dechem je ale třeba dodat, že kromě dobře znějící desky s patřičným drajvem máme co do činění především s dobře odvedeným řemeslem, při jehož poslechu nás tuhle u Three and half letters napadnou AC/DC, tamhle u Up Next zase ZZ Top a tak bychom mohli pokračovat; ti starší a sběhlejší z vás by jistě našli řadu dalších jmen. I možná díky tomu má album řadu odstínů, od hard rockových po rytmicky bluesové (Come closer) a jeho poslech se ubírá v před jedna radost. Teda až na několik výjimek, slovy tři. První poprask ve mně zanechává balada Different devil, která je přeslazená až příliš (myšlenku na Bon Joviho tlačím z hlavy...), stačí si představit poslední scénu nějakého romantického braku se závěrečnými titulky a vrchol nevkusu je dovršen. I moje přítelkyně prchla, tuhle skladbu prostě přeskakuju. A není jediná, podobné balady jsou na albu ještě dvě, šestá Come closer (která je snad o ždibec lepší) a závěrečná Something going wrong. Podobná laciná podbízivost se mi nelíbí a romantickému krasosmutnění nevěřím ani málo. I když... Sammy Hagar je známý dobrodinec, na charitu nešetří, chudým dává dolárky, bohatým prodává tequillu, ve skladbě Three and half letters předčítá prosebné dopisy fanoušků semletých životem, takže na tom třeba něco bude.

Ale to je vedlejší, důležitá je v této chvíli muzika. A ta je taková, jak už jsem napsal výše. Oproti předchůdci až rock’n’rolově přímočará, nabitá pozitivní náladou, energií, uvolněností a hravostí. Skoro by se řeklo, že něco podobného se prostě musí líbit. No, asi ano. S albem III jsem určitě spokojen víc než z jeho předchůdce, ale narovinu dodávám, že z něj ze židle určitě nespadnu. Beru jej tak, jak na mě působí: počkám na léto, roztáhnu slunečník, načnu pivko, vyřadím z playlistu ony tři pomaláče, dám nohy hore, nasadím 3D brýle, začnu listovat bookletem a nerušený poslech může začít.