Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V rámci přirozeného rozvoje osobnosti přichází každý člověk v průběhu svého života do styku s velkým množstvím vnějších vlivů, které společně s dědičnými faktory prakticky neustále formují, hnětou a budují podobu našeho vnitřního já. Ponecháme-li stranou období útlého věku, kdy těmi nejpodstatnějšími hybateli jsou prostředí, v němž vyrůstáme a působení lidí nám nejbližších, v pozdějších letech každého alespoň částečně ovlivňují naši soukromí hrdinové, vzory, se kterými z nějakého osobního důvodu sympatizujeme… herec, popelář, bojovnice za lidská práva, sportovec nebo třeba muzikant.

Možná teď některým z vás oči vykružují dlouhý, ladný, lehce přiotrávený oblouk, nicméně vsadím boty, že modří už vědí, kam oním rozmázlým úvodem mířím… Osoba Chrise Cornella, potažmo jeho hudba, sehrála a stále sehrává v mém životě zásadní, nezastupitelnou roli. Alba Soundgarden, později Audioslave i Chrisovy sólové nahrávky pro mě vždy znamenaly něco víc, než jen „obyčejnou“ hudební potravu určenou k průběžné spotřebě s jasně definovaným datem expirace.

Chris Cornell byl, je a bude mým nejoblíbenějším zpěvákem nehledě na prezentovaný žánr, historické období, techniku zpěvu, délku vlasu, objektivní přínos hudbě jako takové. Konkrétní důvody myslím netřeba nijak detailně rozpitvávat, jednoduše to tak cítím...

Tolik na vysvětlenou co do sentimentu a osobních sympatií autora textu. Na druhou stranu, v rámci snahy o zachování alespoň částečně zdravého nadhledu nutno podotknout, že i hrdinové mají občas své dny. Chrisovy sólovky, v porovnání s tvorbou vzešlou z kolaborací s jinými obdobně silnými osobnostmi v rámci regulérní kapely, nikdy nedosáhly takových kvalit a z nich plynoucího věhlasu. Alba pod jeho jménem vždy směřovala poněkud popovější cestou a ve spojení s diskutabilní úrovní materiálu se vlastně nikdy úplně nepodařilo vystavit pevný dlouhý most, po němž by mohli bezpečně přejít jak staří fanoušci Soundgarden, tak nově příchozí zvědavci nezatížení minulostí. Ne náhodou osobně vnímám jako nejsilnější, nejintenzivnější Chrisův počin živák Songbook z roku 2011 – kde se i jeho pokusy o komerčně přívětivé skladby najednou oproštěné od všeho balastu dokázaly nebývale nadechnout, nabýt na důrazu a naléhavosti. Zde Chris definitivně ukázal svou velikost. V porovnání kupříkladu s počinem Villiama DuValla z roku 2019 One Alone se dá hovořit o rozdílu několika tříd…

No One Sings Like You Anymore je popové album, ovšem tváří v tvář takovým Carry On nebo Scream působí nebývale konzistentním, uvolněným dojmem bez závanu křečovitosti, škrobenosti. Chris zpívá ve všech polohách s jistotou, ne že by tomu bylo v minulosti jinak, ale co je důležité, hlavně s vášní… Podobně jako na Songbook jsou zde emoce doslova hmatatelné, prostupující veškeré dění. Chris společně s Brendanem O´Brianem v zádech dokázali skladbám ušít kabát respektující jejich původní křivky, přičemž jim vtisknout vlastní nezaměnitelný rukopis. Netroufám si tvrdit, že zvládli ve všech případech překonat originál. Taková Stay With Me v původním podání Lorraine Ellison je skutečně hodně velká výzva, nicméně i s ní se Chris dokázal popasovat minimálně se ctí. Oproti tomu Patience (Guns´n´Roses) nebo Princova Nothing Compares 2 You jsou jasnou trefou do černého. Zvuk, aranže – vše je podřízeno mainstreamovým pravidlům, žádné okaté pokusy o rebelii. Přesto se stále pohybujeme nepatrný kousek pod hranicí, za kterou zeje prázdnota tupého kýče.

Technickou kvalitu nahrávky sice nelze označit za referenční… a konec konců s přivřeným hledím ani za velmi dobrou, nicméně v aktuální záplavě všudypřítomného odpadu se jedná paradoxně stále ještě o kompliment. Inu, jak praví klasik… „Nemusí pršet, jen když kape.“ I přes omezenou dynamiku se nikde nic netříští, ve finále ani vinylová verze netrpí nežádoucím zkreslením na konci stran. Zjednodušeně řečeno, dá se to poslouchat i jinde, než v autě na cestě po dálnici.

Pokud přijmete fakt, že vše je bez skrupulí servírováno jako „radio friendly product,“ pod tím naleštěným obalem pořád zůstává nemalá porce okouzlující hudby. Hudby schopné probouzet reakci organismu spouštějící endorfinový generátor, což v dnešní době rozhodně není věcí samozřejmou.