Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Coroner - Grin

CoronerGrin

-krusty-20.6.2024
Zdroj: CD
Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70 + sluchátka KOSS UR-40
VERDIKT: Počátkem devadesátek se objevila u spousty kapel chuť k experimentům. Nechtěly postávat na místě a toužily po alespoň minimálním úkroku stranou. Švýcaři Coroner byli jedněmi z těch, kteří byli tehdy neochopeni. A dnes po třiceti letech jsou velebeni.

Švýcarsko je pozoruhodná země. Svým způsobem si žije sama pro sebe, hrdá a zdá se, že i ekonomicky dobře zaopatřená. Možná i to jsou důvody, proč se daří tamní kultuře být v lecčems jedinečná. Nejde o masový jev, protože švýcarských umělců vyjmenujete adekvátně k rozloze země, ale když už, tak to stojí za to. A pokud se zaměříme čistě na extrémní metal, tak je až obdivuhodné, co vše tato alpská země světu přinesla. Hellhammer, Celtic Frost, Samael, Messiah, Alastis a dalším nepřehlédnutelným jménem byli Coroner. Byli a jsou.

 

Coroner – kapela, která byla založena roku 1993 a která na všech pěti řadovkách funguje ve stejné sestavě (na prvním demu vokálně hostoval Tom G. Warrior z Celtic Frost). Coroner nikdy nestáli na místě a každé jejich album je trochu jiné. Když si dopřejete jejich řadovky pěkně popořádku, ten posun je patrný. Nemyslím si, že by první alba byla horší než ta následující, ale každé je lehce jiné. Jinak zábavné. A jejich objevitelská cesta vyvrcholila na Grin (1993). Ten rok byl zvláštní. Kapely jako Atheist, Pestilence, Cynic a zmiňovaní Coroner vydaly na tu dobu revoluční alba, která nikdo nepochopil a kapely usnuly na mnoho let spánkem nepochopených. Všechny se časem vrátily, byť některé pouze koncertně.

 

coroner

 

Grin je konečnou zastávkou. Terminální stadium coronerovského techno thrashe. Celé album zní velice čistě a přehledně a to tak, že si vaše ucho vždy najde to, co potřebuje slyšet. Strojově nelidské bicí jsou na první poslech téměř jednoduché a strohé, ale hrají přesně to, co hrát mají. Basa hraje vysoce účelně a je vždy tam, kde má být. Nejvíc pozornosti si pro sebe ukradne kytara. Tommy Vetterli (na albu pod pseudonymem Tommy T. Baron) je nenápadný, ale výtečný instrumentalista. Jeho kytara nemilosrdně thrashově zasekává, ale jen proto, aby se ve vyhrávce či sóle odpoutala od zbytku kapely a vydala se na cestu kamsi jinam. Jeho sólové party jsou promyšlené příběhy. Jeho sóla baví. Není to pouhá rychlojízda po pražcích a tečkách. Vetterli nehraje sólo jen proto, že je tam na něj místo. Ono má smysl a význam – a to se cení.

 

Grin je sedmapadesátiminutová jízda dystopickým světem, který je chladný, strojově dokonalý a beznadějný. V podpalubí pracuje přesné soukolí bicích pístů, basových vaček a hřídelí, nahoře kreslí svoje frekvence kytarový soustruh, často doplňovaný vysokozvukým ventilem. Všude kolem naleštěná ocel, kaluže emulze a přes zamřížované okno je vidět šedivá obloha. Základem je střednětempý thrash metal, ale obohacený o spoustu kliček a polorytmů tak, že si uvědomíte, že zahrát přesně tuhle na první poslech „jednoduchou“ hudbu není jen tak. Do nahrávky perfektně sedne extrémně jedovatý a zlý vokál Rona Royceho, který se sice pohybuje v úzce vymezeném prostoru, ale ani vteřinu nenudí. Na paletě použitých zvuků jsou i samply a klávesy, které velice citlivě koření celek. A když se tempo zrychlí a bicí písty zvednou frekvenci, připomínají ve své preciznosti chladně kovové cvakání kulometu (které v nahrávce vlastně také zaslechnete).

 

Když se odhodláte prozkoumat tento technothrashový klenot na jeden zátah, po poslední skladbě vás album vyplivne sežvýkané a nebudete mít potřebu poslouchat příští hodiny nic dalšího. Budete si jen užívat ten pocit, že jste nahlédli do minulosti, ale současně i do daleké (?) budoucnosti. Má cenu upozorňovat na nějaké vrcholy alba, pokud album funguje nejlépe jako nedělitelný celek? Lethargic Age? Internal Conflicts? Serpent Moves? Grin (Nail Hurts)? Těžko říct, protože každá skladba je buď groovy - chytlavá nebo hypnotická. Rozhodněte sami.

 

coroner cd

 

Po Grin už nic plnohodnotného nebylo. Nějaké kompilace a nevydané kousky, ale ač se prostorem šíří už roky zvěsti o novém materiálu, organizace Coroner mlčí. Ale kontrolka bliká v režimu STAND-BY. Doufejme…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky