Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cult of Luna - Vertikal II (EP)

Cult of LunaVertikal II (EP)

Jirka D.26.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Evolve Blues R222
VERDIKT: „Vertikal II“ je prostě jiné a přitom je spojení s „Vertikal“ zřejmé, logické a dávající skladbám potřebný pevný bod pro vlastní rozběh, jasný základ, ze kterého mohou rozvíjet svou vlastní identitu.

Je to už nějaký čas, kdy jsem pochvalně psal o letošní desce Cult of Luna a moje nadšení stále nevyprchává, stále jsem přesvědčen, že jde o jednu z nejlepších desek dosavadní letošní sklizně a v daném žánru o zcela bezkonkurenční počin. Její propracovanost, atmosféra, koncept a promyšlenost vysoce přesahuje kolegy z deprivační branže – jakkoliv muziku za soutěž nepovažuju – a to jsem jich slyšel, no řekněme víc než pár.

 

Informace o doplňujícím EP „Vertikal II“ mě překvapila. Jednak jsem nic takového nečekal a pak mi jakékoliv další doplnění přišlo zbytečné a v podstatě i nežádoucí, protože na „Vertikal“ je vše, co na něm být má, nic navíc netřeba a dokonce i přidaná skladba na limitované edici mi přijde jaksi nad rámec, nehodí se, nezapadá.

 

Více jak půlhodinové EP je jiné než dlouhohrající předchůdce, i když pojítka jsou zřejmá a tíživě monumentální atmosféra je zde přítomná rovněž. Jestli „Vertikal“ znamená soustředěný poslech se zatajeným dechem, tak „Vertikal II“ je výdech, poklidný a skoro bych řekl zklidňující. Album zavání experimentováním s vlastním zvukem, s vlastním výrazem a zachycuje kapelu sebejistou a na vrcholu, pro kterou nepředstavuje problém vydat desku, která zdánlivě s ničím zajímavým nepřichází. Nějaký čas jsem zkoušel si představit „Vertikal II“ bez „Vertikal“, jestli dokáže existovat samostatně, fungovat smysluplně a žít svým vlastním životem. Vzdal jsem to, „Vertikal“ tu prostě je a těžko tu desku vytěsnit, ale po pravdě – jsem na pochybách, i když důležité to není.

 

První tři dlouhé skladby nesou jasný otisk zvuku předchozí desky, jen v nich absentuje překotný vývoj, tlak je stupňován velmi pozvolna, motivy jsou cyklicky opakovány a jednoznačný směr na první pohled chybí. Přesto jsem přesvědčen, že právě nějak takhle má znít následovník dlouhohrajícího opusu, opak by sklouzával do auto-recyklace a pochyby úměrně narůstaly. „Vertikal II“ je prostě jiné a přitom je spojení s „Vertikal“ zřejmé, logické a dávající skladbám potřebný pevný bod pro vlastní rozběh, jasný základ, ze kterého mohou rozvíjet svou vlastní identitu. A ta je naprosto zřejmá, od první chvíle poslechu jde o Cult of Luna.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky