Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dark Tranquillity - Construct

Dark TranquillityConstruct

Garmfrost30.6.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: DARK TRANQAULLITY se už dávno bojí šokovat veřejnost kroky do neprobádaných vod, ale umí pořád napsat opravdu dobrý song. „Construct“ je pro mě takovým průřezem posledních 15 let. Není to ale vše, co tato legenda melodického metalu umí. Vždy dodají svým písním zvláštní lesk, což ale každý fanoušek DT přece ví.

Švédské legendy melodického death metalu sice už dlouhá léta nic nového nepřinášejí, ale zato vyrovnanou diskografii se spoustou skvělých písní ano. Netvrdím, že mi všechny desky pokaždé lahodily, ale u žádné jsem nemusel nikdy ohrnout nos. Vzácné jsou i minimální změny v sestavě. V každém případě jsem u předchozí desky „We Are Void“ poprvé znejistěl a do teď si k ní nenašel přímou cestu. Možná i proto jsem zajásal při poslechu písní této desky, které mi evokovaly starší časy. I promo plky o tom, že nová deska potěší fanoušky „Projector“ či „Haven“, mě docela navnadily, avšak poučen z podobných řečí, jež se většinou minou s realitou, jsem na podobné informace opatrný.

 

Jenže tentokrát firemní lákadla nelhala. Jen tedy s tím rozdílem, že zmíněné pecky byly ve své době netradiční a progresivní, což o „Construct“ nemůžeme říct ani náhodou. Moderní ani progresivní nemůže být model starý 15 let. Nicméně moderní je výsledné vyznění, kdy DARK TRANQUILLITY zní neskutečně svěže. Mikael Stanne opět více používá svůj pěkný a čím dál lepší zpěv, zpět jsou melancholické melodie kláves, poutavé kytary. Pro ty, kteří si DT zamilovali na deskách „Character“ nebo „We Are the Void“, mám zprávu, že se potěší jen velmi okrajově. Abych to upřesnil, DARK TRANQUILLITY víceméně rozvíjí směr daný posledními deskami, ale z každé si vzali kousek, od kterého se odpíchli a my jsme tak svědky pěkných melodií, které najednou ujedou do molové stupnice, a středního tempa, které se poměrně často rozjede do kvapíku. Hbitá sóla dvojice Sundin a Henriksson se krásně doplňují, což není žádnou novinkou, ale pěkným standardem. Také Jivarp má neustále dobré a chytré nápady. Martin Henriksson tentokrát mimo kytaru zahrál i basu, což byl jeho původní nástroj, takže fanoušci jeho postupů na starších deskách mohou zbystřit. Vlastně žádný z kapely nepředvedl nic, co neznáme, ale ani nezklamal. Jen při hře nástroje páně Brändströma mám někdy pocit, že jeho klávesy nemůžou být už jalovější. Asi se nakazil při koncertních vystoupení u dlouhého Johana.

 

Nejvíce si dali současní DT práci s atmosférou, která se mění docela často a občas zní velice temně. Akle netvrdím, že se mi vždy tyto změny líbí. Mnohdy je celek doskákaný, že nedrží pohromadě („State of Trust“), přestože jsou jednotlivé melodické části parádní. Jindy jedou skladby v režii jednotného scénáře („What Only You Know“, „Apathetic“) a dávají tak vzpomenout na to nejlepší, čeho jsou DT schopni. „Uniformity“ hymnicky ujíždí právě do temných krajin a Mikaelův hlas je zde dech beroucí. Řve jak o život. Absolutně si ho dokážu představit na koncertě, kde se silou zaklání, div že se nezlomí. Což je evidentní i z klipu právě k této písni. „Endtime Hearts“ je krásně pozitivní písnička, kterou byste sice nečekali na death metalovém albu, ale DARK TRANQUILLITY se podobným nikdy nebránili, takže se žádné fiasko nekoná. I gotické melodie á la Paradise Lost jsou už dávno nedílnou součástí kompozic DT a tak se můžete vlnit i v novoromantickém hávu. Právě tyto polohy jsem měl vždycky nejraději a užívám si jich plnými doušky.

 

Avšak oproti minulosti mi DT nyní připadnou, že jim schází odvaha vrhnout se úplně jinam a šokovat i za předpokladu nepochopení. Vždyť i bájný „Projector“ byl ve své době většinově odmítnut. Bez ohledu na tenhle fakt si DARK TRANQUILLITY udrželi svoje pozice na vrcholu melodického death metalu a dokazují, že se i nadále nehodí do starého šrotu a pořád jsou zdrojem inspirací pro ostatní kapely.

 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Evil / 16.12.13 1:42odpovědět

mě se deska hrozně moc líbí.. nejvíc tři písně.. velí None becoming a pak jsem málem omdlela z čistých poloh při písních What only you know a State of trust :)

Ruadek / 30.6.13 15:33odpovědět

Pro mne je jejich nová deska jednou z nejpříjemnějších v tomto roce. Souhlasím víceméně se vším, návrat k Projectoru oceňuji a očekával jsem ho s každou další deskou. Více k desce mám shrnuto v Redaktorkých Ozvěnách tohoto měsíce.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky