Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při pohledu do kalendáře můžeme laxně konstatovat, že již proteklo řekami mnoho vody od dob posledního záseku veličiny System Of A Down. Tedy kapely, která v mých náctiletých a základoškolských letech zastávala významné místo v hudebním přehrávači. Ano, Toxicity tenkrát prolétlo tělem i duší každého z nás. S obrovským nadšením jsem uvítal Mezmerize, které mi sedlo a v tu dobu se do vlny fanoušků zapsalo spousty nových tváří. Hypnotize už mi dala práci, ale křivě se na ní nedívám. Po ohlášené pauze kapely vyvstávala otázka kam dál. Serj i Daron rozjeli své sólové projekty. Shavo, tuším, začal dělat hip hop a John se stáhl kamsi do své obytné garáže. Tenkrát jsem šel cestou pana Tankiana a upřímně řečeno jeho sólová prvotina – Elect The Dead mě ale vůbec nechytla. V tu chvíli jsem to celé zařízl a tolik skloňovanou zkratku SOAD uložil k hibernaci. Teprve letos jsem našel jakési nutkání otevřít vazby a rozhodl se vyzkoušet toho druhého výrazného – Darona Malakiana. Jeho novinka Dictator od projektu Scars On Broadway zapůsobila ihned…

Ještě než se pustím do nějakých plků kolem náplně alba, musím předeslat, že jsem předešlé eponymní album neslyšel. Ostatně je to deset let, co vyšlo a vlastně stejnou dobu jsem neslyšel nic ani od Serje, takže nemohu srovnávat se sólovou kariérou. Jediné, co lehce podsunu je fakt, že Daronův Dictator se mi líbí víc, než Serjův uplakaný Elect The Dead. Zkrátka hledáte-li nástupce, či navazující materiál na SOAD – zde leží.

Album Dictator si lebedí v jednoduchém zvuku, který si můžeme pamatovat z dřívějších desek té velké kapely. Je to veskrze jednoduchý rock s velkým důrazem na riffovost. Daron je šikovný umělec a s kytarou to umí jedna báseň a je to vskutku cítit. Hned první vteřiny desky na vás totiž vychrlí chytlavou, správně šlapavou melodii. V ten moment si uvědomíte, že jste tu správně a že to, co posloucháte je dobrá volba. Střídají se tu nálady od té veselé a svižné i po chmurnější a pomalejší. Ve výsledku však převažuje vážná hladina, kterou výrazně tlačí skoro až hardcorové pozadí. Ne, že by Daron začal nějak ultimátně divočet, ale když je to potřeba – umí se do nástroje pěkně opřít. Po této stránce je deska vážně sytá a plná všech možných zákoutí, kdy střídá tempo tak přirozeně, že utíká celkem snadno. I jeho zpěv je velmi přirozený a nikterak nepřekáží. To už bylo ostatně znát na posledních deskách domovské skupiny.

Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že po nějaké páté skladbě už chytáte smysl struktury skladeb a dokážete vcelku snadno odhadnout určitou šablonu. Však jde o vesměs nenáročný tvrdší rock, který nemá zapotřebí kloubit do sebe Igorrroidní vlivy a jiné kejkle. Zkrátka jede na přímočarost a dobrou čitelnost. Je to trochu škoda, protože mi pak prostředek desky přijde takový unavený. Říkám prostředek, protože ke konci si tuto monotónnost začínám uvědomovat, a tak lépe nastavuji uši na aktuální dění. To ovšem neznamená, že by album bylo nudné nebo nedej bože prázdné. Jen se člověk přesytí hned na kraji a pak už ta sousta žvýká jak vatu. Chce to proto vícero poslechů a soustředění, abychom mohli lépe vnímat i další kousky z téhle desky, protože oni sami o sobě prostě silné jsou.

Dictator mě oslovil dostatečně intenzivně, abych si ještě dohledal prvotinu Scars On Broadway. Líbí se mi citelný odkaz někdejší velké kapely, jejíž reunion je nadobro pohřbený a co si budeme nalhávat – vyhovuje mi to. Těch pět desek, co kapela má, jsou natolik úderné, že bohatě stačí. Daron je pak jen jeden pramínek, který lze stopovat a rozhodně to bude stát za to. Už jen proto, že má velkou energii a určitou moc s vámi hýbat. Ten poslech si zkrátka užijete. Směle do toho.