Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nelehká to úloha recenzenta, když po dvacátém poslechu nového alba vyšinutých aristokratů obrátí oči v sloup a tiše si povzdechne: „tak zase ne...“. Dostat se na kobylku nové nahrávce DHG chce trpělivost a chce to také pečlivost. Každá další minuta „A Umbra Omega“ nechaná napospas jako pozadí chválihodné denní činnosti je hřích. Další krátké přerušení společné hodinky mívá bohužel dost negativní důsledky. Alespoň u mne ano...

O DHG nebylo léta slyšet. Jestli se jejich život v jisté chvíli zastavil není známo, ale teď srdce Vicotnika a ztraceného syna Aldrahna bije velkým entuziasmem. Minulost respektovaných alb "666 International" a "Supervillain Outcast" může zůstat zapomenuta, i když je to odloučení nelehké. V novince však vidím víc, nakonec opravdu ano. Povedlo se mi v ní nalézt něco, co se zdálo být mrtvé, nebo přinejmenším důkladně skryté. Nezmar Aldrahn se vrací právě z dob, kdy tovární halou stékala krev do odtoku a jakoby jeho nová přítomnost v DHG symbolizovala větší zanícenost a především velkou chuť jít dál. Stagnace je přece nepřítel a zrádce!

// Čas nehraje roli, nesmí. Rozhodně ne ten věnovaný poslechům obnovené formace zasvěcující svůj obřad temným strukturám avantgardy, se kterou šijí všichni čerti a všichni tihle čerti se nechovají dle klasických pekelných zvyklostí. DHG jsou zpátky. Zvrácení, blázniví, nekompromisní i zdrženliví. Jsou to zkrátka oni a se svými pravidly. A ty dnes zkouší povýšit na něco, pro co mnohdy nejsou slova //

"A Umbra Omega" je nejdotaženějším a nejkomplexnějším dílem diskografie norských zaklínačů, jakkoli tomu první ohrnuté nosy nad příliš průhlednou avantgardou nenahrávaly. Novinka totiž průhledná moc není. Spíš vůbec a její tvář je diametrálně odlišná od té, kterou nastavuje jako seznamovací. Dle ní se řídit nelze a nelze z ní dělat žádné závěry. S předčasným chytračením prostě raději šetřme. DHG dali dohromady desku, která ve své odpornosti a nesouvislém mumlání našla kořeny skladatelské geniality a rozvinula je do konkrétní podoby výborného alba. Alba, jenž se nemá zapotřebí dívat kolem sebe a zjišťovat jak se věci mají. I když do své minulosti leckdy nahlédne a vytáhne provokativně obšlehlý trumfík, který škrábne do ucha a na patře vyloudí nesouhlasné "to jste nemuseli...". Ovšem poslední věta není fráze a je v drtivé menšině tomu, co se na "A Umbra Omega" skutečně odehrává.

DHG se lehce i křečovitě vznášejí nad termíny jako black metal, avantgarda, jazzík či ambient. Ano, všechny tyhle ingredience jsou na albu přítomny. Vždycky když zazní, tak nás jedovatě štípnou, abychom si je dobře uvědomili, ale o nich to vážně není. DHG vztekle plynou. Je to blbost, že? Ale je to recenze na novou desku téhle kapely a pár blbostí se snese. A když si tak vztekle plynou, tak u toho vypouští nervní nadhled, na oko neuspořádaný a naivní. Doopravdy však významně stálý a věrný. Témata, která "A Umbra Omega" nepřetržitě proudí, jsou nakonec velkým zážitkem a nebylo zapotřebí brouzdat překotnými ozvěnami od vedle. Tohle jednoduše JE metalová avantgarda nejvyšší úrovně. Jednoduše složitá, složitě celistvá a krajně nakažlivá. Bez příkras a když s nimi, tak noblesními, bez zbytečných extravagancí. DHG vládnou!