Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Umění má a mělo by mít mnoho podob, to je jisté. Na druhou stranu, zhruba od šedesátých let minulého století, kdy italský umělec Piero Manzoni přišel s nápadem výkalů v plechovce (Merda d'artista, česky Umělcovo hovno), lze při troše obratnosti proslavit a prodat prakticky cokoli. Je to možná až příliš přísný příměr, ale realita posluchače je nekompromisní a zpravidla se omezuje na dva hlavní faktory: líbí a nelíbí. Váhá-li posluchač, hodnotí slovem "nevím" a tím je ve zkratce řečen i můj vlastní postoj k této prapodivné desce.

Přes veškeré pochopení žánru, který nemá pevně stanovená pravidla hry a mnohdy i cíleně působí jako stojaté vody, se zde až příliš často utápím v bezbřehé nudě. Jednotícím prvkem dvaapadesátiminutové plochy je syntetické nekonečno s občasnými oázami kreativních nápadů. Přitom nástrojové obsazení je poměrně pestré a klamně budí příslib velké jízdy. Struny, dechy a terénní nahrávky promlouvají nerozvitými větami a nejeví touhu konat bohatýrské skutky. Snad jen ty dechy, jmenovitě tenorsaxofon a altklarinet, propůjčují některým pasážím svůdné jazzové křivky.

Jednotlivé skladby budí dojem pudovosti a těžko v nich vysledovat nějaký vzorec, což je vlastně v pořádku. Úkolem desky je vyprávět příběh, vtáhnout posluchače do mlžného závoje a přinutit ho poddat se tajemným příběhům z nejtemnějších zákoutí myslí tvůrčího dua Tom Moore a Phil Gardelis. Jako kulisa k práci i přemýšlení funguje deska dobře a díky svému univerzálnímu vyznění umožňuje spatřovat za notami jakýkoli příběh o křižovatkách lidských tragédií. Pojmout za úkol průzkum možností spojení ambientu s prvky dronu, noisu a jazzu je čin zasloužilý, ne však ojedinělý. Hodnocení takového díla je pak na složité povídání, poněvadž z větší části je to o atmosféře, kterou duch nahrávky vzbuzuje a co to s vámi vnitřně dělá. Což v mém případě není mnoho…

Takhle traktovat by šlo donekonečna, pojďme raději k závěrečnému zhodnocení. Deska Anthropocene je v podání poměrně ambiciózního spojení dvou zajímavých postav současné kinematografické hudební scény zbytečně zasukovaná v jedné poloze a z mého pohledu jí chybí více dějových zvratů. Dílu nelze upřít kvalitní technické zpracování a netřeba snad dodávat, že mastering a ilustrace, připravené s péčí Simona Heatha z Atrium Carceri, dodávají výsledku na poctivosti. No, na naději už dávno došlo a z tohoto boje odcházím nezasažen, snad příště.