Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Death In June - The Snow Bunker Tapes

Death In JuneThe Snow Bunker Tapes

Bhut21.6.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Jakou jinou recenzi byste chtěli asi v červnu číst? Death In June vás svými tóny alespoň na moment zchladí. Nové album je napěchováno zdravými emocemi a zanechá citelné stopy, které nikomu újmu rozhodně nepřivodí.

Je třeba se v tomhle vedru trochu svlažit. K tomu dopomůže The Snow Bunker Tapes nejen svým názvem, ale především náplní, kterou nám Death In June letos nabídli. Respektive, kterou nám sám vynikající umělec Douglas Pearce nabídl.

 

Asi by se hodilo do začátku trochu slov o tom, kdo vlastně Douglas P. je, případně, co je celá kapela Death In June zač. Na druhou stranu mne obepíná pocit, že ti, co si rozklikli tento článek, přinejmenším tuší, o co jde, popřípadě jsou náležitě zasvěceni. Zbylé populaci popřeji mnoho štěstí při zdatném lovení informací přes vševědoucího strejdu gůgla. Stačí odkaz na wikipedii, což? Takže odhrňme bokem data, fakta, mýty a pověsti a vrhněme se do lůna desky nové – desky The Snow Bunker Tapes.

 

Ačkoliv nejsem pravidelným posluchačem této kapely a spíše se vracím k prvotním zásekům, z nichž největší přízeň mého přehrávače sklízí album The Guilty Have No Pride, stále po očku sleduji dění v tomto táboře. Čímž chci vlastně říct, že se mi nové album líbí, ale nechci předbíhat úděl článku. Takže hezky popořadě. Neochvějný tvrdošíjný neofolk líbivého a srozumitelného střihu. Daný žánr není mou krevní skupinou, ale když už se mi něco zalíbí, tak to zjevně stojí za to, …anebo právě naopak. Tato deska vane klidným líbezným vánkem, jako když ručka drahé milované bytosti svými něžnými prstíky přejíždí přes vaše tělo. Snaha mluvit o lásce? A proč ne, konec konců The Snow Bunker Tapes je album nabité emocemi, plné melancholie a křehkých pocitů. Nevidím proto důvod, proč se podobným výlevům vyhýbat a zapuzovat jejich invenci vedrat se na povrch. U této konejšivé hudby se totiž dá krásně snít a spřádat myšlenky. A nejen proto je počin výrazný a nezapomenutelný. Dávám přednost hudbě, která ve mně vzbuzuje něco víc, něco co podmiňuje určité stavy mysli, ať se jedná o jakýkoliv druh vnitřního rozpoložení. Chápejme tedy tuto nahrávku i jinak, než jen jako prosté plnění smlouvy s vydavatelem. Ona se totiž na první dojem zdá být jednoduchá a je možné, že mnohé ani nezaujme. Proč? Je to tak prosté. Pozastavte se, prosím, na chvilku ve svém vlastním shonu, posaďte se, uvolněte se, dejte větší prostor relaxaci a prostoduchému nicnedělání. Už to funguje? Jistě, že ano. Jak jinak také může uvolněná citlivá, dejme tomu i neofolková hudba zabírat. A nyní jsme u cíle.

 

Tahoun hudby je kytara, charakteristický Douglasův hlas a jemný doprovod ostatních nástrojů, které jen z jakéhosi pozadí utváří kulisu, aby samotný představitel neseděl jen tak naprázdno v tmavém závoji podia. Letošní Nick Cave je sice jiná liga, ale tvorba obou pánů se mi pocitově zdá být shodná, přinejmenším podobná. Hudbou sedí každý z umělců u jiného stolu, ale zážitek shledávám nemálo se překrývající. Možná kapku odvážné tvrzení, ale nadarmo bych jej nevyřkl. Mistr Pearce má můj obdiv už jen proto s jakým sveřepým přesvědčením propaguje svou kapelu. Je totiž jedním z posledních, kteří chápou, že symboly vyvolávající rozruch nemají jen jednostranné, omezené, politicky tupé a extrémistické vysvětlení. Toť ode mne vše.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky