Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Decline of the I - Wilhelm

Decline of the IWilhelm

Garmfrost12.3.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Ponořte se do hloubky, vynořte se a leťte...

Uteklo něco málo času, během něhož principál dekadentních kacířů Decline of the I, A.K. pro své posluchače připravil druhou část druhé trilogie, věnující se dánskému mysliteli, filozofu Sørenu Kierkegaardovi. Nové dílo dostalo do vínku název Wilhelm. Myšlenkové postupy a nástin lyriky jsem mírně rozebral v recenzi první části pojmenované Johannes. Kapela rozvíjí, co minule nechala otevřené, rozjíždí spoustu nového a cituje zcela staré. Wilhelm koná ve smyslu morálky, podle zákonů. Bez emocí. Je soudcem, není roztříštěným člověkem. Neexperimentuje. Je věrný, protože tak to je správné...

 

decline of the i

 

Když se podíváme na Wilhelm optikou kompletní diskografie, je evidentní, že do celku zapadá přirozeněji, než Johannes. Johannes bylo albem, kde se A.K. se svými spoluhráči snažil vydat doposud nezkoušenými cestičkami, které se zřejmě ukázaly být slepými. Anebo se v závěrečné části trilogie představí znovu. Každopádně se Wilhelm, ať už to znamená cokoliv, obrací vstříc minulosti čelem. Album je, ač tohle označení může být oxymóronem, opět novátorské, hudebně, zvukově i náladově odvážné a dobrodružné. Je mi jasné, že si protiřečím, ale většina kapel, obracejících se ke starším časům, ztrácí svůj progres, hrají na jistotu a všichni jsou spokojeni. Naznačuji, že Decline of the I, kterým na Johannes došel dech, vrací do hry svou divotvornou moc, dadaistickou hru, slepence, velkoměsto, středověk i futuristické vize.

 

Wilhelm nabízí stejný počet skladeb i prakticky totožnou stopáž jako Johannes. Ostatně vyjma hodinového debutu, na alba kolem padesáti minut si Decline of the I potrpí. Úvodní hymna L'alliance des rats, jak napovídá název, spouští svoji dravou podstatu. Střídají se v ní blackové výjezdy s orchestrací, dunivou elektronikou, blackové screamy s mnišskými chorály a skučením meluzíny a mluveným slovem. Entwined Conondrum do jemného začátku pouští nervní tiky, které promění v deathovou robustnost. Tu samozřejmě rychle střídá beat, elektrárna jak řemen a opět chorály. Albem se vše rozlévá, vrací a opět rozjíždí kamsi…

 

Skladby mají zvláštně nemocnou atmosféru, plnou neklidu, vzteku i zvláštní melancholie. Zakomponovanou akustikou nemají posluchače uklidňovat, konejšit. Matou ho.Tempo se proměnlivě rozvíjí potřebnou gradací. Blasty jsou všudypřítomné, ale ne zcela. Kapela stejně jako v minulosti klidně zvolní na ultrapomalé tempo. Jindy liská zuřivost mezi stěnami masívních ploch. Wilhelm je otevřeným i klaustrofobickým dílem. Je robustním, stejně jako éterickým. Vše má své místo, prostor a čas.

 

Pestrosti nahrávky napomáhají i zpěvy. Zpěvů je zde hodně. Hlasů rovněž. Kromě bubeníka se k mikrofonu hrnou všichni. Navíc zde pohostinně přispělo duo T.C. (Regarde les Hommes Tomber) v L'alliance des rats a Vestal (Merrimack) mluveným slovem rovněž v L'alliance des rats a v závěrečné The Renouncer.

 

Výborného, detailního zvuku kapela až na bicí party, které byly nahrány, smíchány a zmasterovány Francisem Castem ve studiu Sainte Marthe, docílila ve svých osobních studiích. K plnému obrazu nahrávek Decline of the I patří nejen hudba a vhodný zvuk. Je jím samozřejmě i vizualizace. Artwork vytvořil známý Dehn Sora (BaN, DsO) a videoklip k L'alliance des rats natočila Laura-Lee Soleman. Pořízené fotografie vytvořil William Lacalmontie (Alcest, Crown). Vzhledem k tomu, jak bezvadně zapadají do umělecké tváře Decline of the I, je jasné, že A.K. vše stále drží pevně pod kontrolou a je jedno, kdo fotí a co fotí.

 

Po mírném zaváhání u Escape a zejména Johannes se s Wilhelm Decline of the I vrací velikost, hravost a rozmáchlost. Kapela nepotřebuje opakovat vyřčené, ani pokoušet neustále nové a nové směry. Vlastní vesmír – vnitřní i vnější – A.K. je natolik šílený a tvůrčí, že se stačí ponořit pořádně do hloubky a pak zprudka vynořit. A letět…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky