Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Defacement - Doomed

DefacementDoomed

Jirka D.1.4.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Metaversus PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Logické by bylo poslední desku Defacement vypudit z hlavy, ale něco vás nutí se k ní vracet. Možná to je nejlepší doporučení.

Čtvrtá deska mezinárodní formace Defacement se mi v přehrávači s různým stupněm intenzity objevuje už od loňského léta, ale místo toho, abych ji prostě smáznul, vypnul a nahradil další v pořadí, se k ní čas od času vracím. Svým způsobem mě oslovuje a láká, byť si ale nemyslím, že by to byla vyloženě nějaká extra věc, protože i v tomto extrémním žánru už jsou hranice dlouhodobě vytyčeny a překvapit nějakým dalším levelem hnusu jde jen velmi těžko. Pro rámcové zorientování se v problematice můžete myslet na Portal nebo třeba Ulcerate.

 

Defacement bandDo značné míry v té potřebě se vracet bude mít prsty obal, který je za mě asi nejdospělejší v krátké historii kapely, a jeho tajuplný majestát mi přijde mnohem působivější než kdejaká sbírka lidských ostatků. Je pravda, že když se člověk prokliká na kapelní merch, zjistí, že tyhle morbidní vášně nadále přetrvávají a není problém si objednat hezkou mikinu s tělem bez hlavy, ale pokud vyloženě neholdujete tomuto druhu zábavy, máte pro tentokrát možnost volit nekrvavou alternativu.

 

Deska Doomed vyšla loni v srpnu a různé její edice najdete na různých vydavatelstvích – Avantgarde Music, Total Dissonance Worship a Unorthodox Emanations (součást Avantgarde) – která svým zaměřením poměrně dobře vystihují to, co můžete jako posluchači očekávat. Úvodní intro Mournful kombinující noise a chorály ještě působí poměrně nevinně, ale hned následné dění naplňuje to, co doposud v recenzi slibuju – disharmonie, disonance, nelidský řev, atmosféra děsu, žánrově death roubovaný blackem, současně silně technická hra především na kytary, nic hezkého pod sluncem. Vyznat se v tom celém nějak smysluplně je pro mě i po několikaměsíčním poslouchání trochu problém, a právě to je asi důvod toho, proč někde výš píšu něco o tom, že vyloženě extra-třída tahle deska není.

 

Skladby, byť rozdílné svou délkou, jsou často zaměnitelné ve svých postupech a deska tak umí docela splývat. Férově je třeba přiznat, že technická práce v Unexplainable je výraznější než jinde a že druhá polovina Unrecognised a závěrečná Absent jsou neskutečně silné katarze, což jsou momenty, které vyčnívají z jinak ne příliš strukturovaného monolitu alba. Možná to vypadá jako málo, ale není to zas tak málo, a především díky těmto momentům nahrávka vyvolává potřebu se vracet, zvědavost a snahu zkoušet to znovu. Navzdory tomu, že nic hezkého s ní člověk vlastně nezažije a že tenhle způsob hry jde vyloženě proti srsti.

 

Doomed má lehce přes čtyřicet minut a osm skladeb včetně intra a mezihry je přiměřená dávka k přežití. Během toho času mám několikrát možnost zažehnat vkrádající se myšlenky na jistou prvoplánovost (samozřejmě v mezích žánru), s níž bojuju od úplného počátku – když bych si pod sebe napsal atributy této muziky a něco si pod tím představil, znělo by to asi takhle. Svým způsobem to asi není úplně špatně, protože Defacement nemají ambice vystupovat z komfortní zóny žánru, v němž se naopak snaží do ještě většího extrému dotáhnout už dávno extrémní postupy. Svým způsobem se jim to daří a to, že s jejich deskou přerušovaně trávím už tři čtvrtě roku nejspíš znamená to, že se jim to docela daří.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky