Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deftones - White Pony

DeftonesWhite Pony

Jirka D.2.6.2010
Zdroj: CD (# 9362-47667-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: ...deska je víc snivá a melancholická ... donutí vás poslouchat, slyšet je málo...

V této době by se asi čekalo, že vznikne recenze na aktuální Diamond Eyes, v pořadí šesté studiové album Deftones. Nicméně jsem se rozhodl vrátit do doby před deseti lety, doby, kdy mně bylo patnáct..., a kdy se mi poprvé dostala do ruky deska White Pony.


Deftones měli již za sebou dvě studiová CD; první Adrenaline, syrové, dravé, zavánějící právě populárním nu-metalem, ale přesto zdařilé. Druhá studiovka Around The Fur vzbudila zájem podstatně větší. Na desce je znát intenzivnější práce kapely, songy jako „My Own Summer (Shove It)“ a „Be Quiet And Drive (Far Aqway)“ se začaly hrát v rádiích, Mtv a o Deftones se začíná vědět. Klasické pojetí z první desky je vystřídáno odklonem k alternativnímu střihu, střídají se rychlé a pomalé pasáže, Chino Moreno si víc hraje s hlasem, objevují se samply Franka Delgada - deska naznačila cestu, jejíž naplnění se mělo objevit v roce 2000.


White Pony vyšlo 20. června roku 2000 za obrovského očekávání kritiků i fanoušků kapely (originální první vydání obsahuje 11 songů). Úvodní „Feiticeira“ jakoby navazovala na předchozí tvorbu, tvoří pomyslný most - hned druhá věc „Digital Bath“ ale dává všemu předešlému zapomenout. Melancholická a snivá nálada písně vás zaručeně odnese někam jinam, daleko od všeho. Následuje prudké vržení zpět do reality - při „Elite“ mám pocit, že jedu po tobogánu plném žiletek.....a v podobě „RX Queen“ přistávám v poklidných vodách bazénu s modravou vodu a odpočívám... Deska pokračuje v podobném duchu, rychle střídá rytmus, ale přitom neztácí na dynamičnosti. Rozhodně nenudí, v každé písni, v každé minutě každé písně se objevuje něco nového, stále vás překvapuje a poutá vaši pozornost. Bicí jsou místy dost rafinované, zcela jiný zvuk dává desce již stálý člen kapely Frank Delgado; vedle Stephena Carpentera se kytary ujal i Chino...


Závěr alba patří pohodičce „Passenger“, kde hostuje Maynard James Keenan z Tool, a naprosto dokonalé, mé nejoblíbenější „Change (In The House Of Flies)“, která mě i po deseti letech dostává... Zcela poslední song je „Pink Maggit“, kde tepot srdce odbuší poslední vteřiny tohoto skvělého počinu.


Deftones na svém třetím albu podstatně zvolnili, ona dravá syrovost známá z Adrenaline se objevuje jen v náznacích, deska je víc snivá a melancholická. Donutí vás poslouchat, slyšet je málo...

 

Deska White Pony je zcela skvělým, inovativním počinem ve světě alterntive metalu, kterou vyvrcholila mnohaletá práce všech členů kapely. Deftones patří k vzácným výjimkám, kde se potkává nadšení kritiků a recenzentů se značným komerčním úspěchem. Mají zvláštní místo v mém hudebním srdci...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky