Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vždycky, když se řekne slůvko Deliverance, vybaví se mi deska od Opeth. Je to snad záměr se takto pojmenovat? Lze vystopovat mezi oběma kapelami nějakou spojitost? Filutové a tvůrci spletitých teorií to jistě dokážou bez zádrhelů, a my, hledači kvalitního poslechu, to můžeme přijmout, ale taky to vůbec řešit nemusíme.

Hudba Deliverance je na jejich novince The Voyager Golden Banquet plná nápadů, které se podvědomě ukazují jako již někde slyšené a známé. Ale není to jen výsledek žánrové vyčerpanosti? Žánrová příslušnost k valivému sludge je totiž tím nejvíce určujícím elementem, který přímo nahrává různým přirovnáním. Za všechny uvedu asi Obscure Sphinx, kteří mi tady vylézali asi nejvíc. Jenže vtip je v tom, že Deliverance plují v trochu jiném vesmíru. A to doslova, neboť novinka je protkaná různými odkazy na kosmos, a to nejen v grafice digipaku, ale i v hudbě jako takové. Však ty všelijaké klávesové plochy jsou jako vystřižené ze soundtracků o dobývání nezemských zákoutí.

Tím se trochu dostávám k tomu, že autoři dokážou zdravě koketovat s psychedelickým rockem, který používají jako střídmé koření, a občas jim s ním záměrně ujede ruka. Výsledek není přehlušující ani překrývající, ale jen na nějaký ohraničený okamžik převezme otěže a vysype ze sebe trochu jinou polohu, která dokáže poslech příjemně, či přinejmenším zajímavě ozdobit. Možná si při poslechu občas vzpomenete na prvky Hail Spirit Noir nebo Witches Of God. Za takové nápovědy mohou především metalové prvky, tu více blackové a jinde zase doomového charakteru.

Ostatně black je tady přece jen dominantnější, ačkoliv není vyloženě v popředí a na očích. Je to jen takový čertík, který je tu hrozně cítit. Vy prostě víte, že tu je, přesto jeho přítomnost není rozpoznatelná nějakým konkrétním specifikem. Je to tajuplná entita bloudící v pozadí toho všeho. Ta černota tu prostě je, víte o ní, ale neřeknete natvrdo, že tahle pasáž je black metal. Vždycky má vedle sebe něco dalšího, ať už je to vesmírná psychedelie, valivá buldozerovost sludge, nebo záhadnost a zastřenost doom metalu.

A to je právě na téhle nahrávce asi to nejzajímavější. To lehoučké prolínání zmíněných nálad a atmosfér. Jsou to nenucené, samovolné přechody mezi styly, které plují jako obláček po obloze a občas pohltí nějaký další nebo jinou páru odpustí. Je radost je objevovat a poslouchat. Pojivem mezi tím vším jsou stejně ty vesmírné klávesy, které, byť nejsou primárním a v popředí hrajícím nástrojem, tvoří ikonickou linku držící všechno pohromadě.

Vtipné je, že některé chvilky mi připomněly až melodickou rozvernost, kterou umí vykouzlit Thy Catafalque. Jsou to sice jen okamžiky a dílčí fáze, ale ve výsledku tvoří unikátní zážitek, který staví poslech do příjemně rozvrženého času. Poslechem něčeho takového rozhodně neztratíte čas. Je to zajímavé zpestření a třeba i krok k možná dosud neznámé kapele. Nakonec seznáte, že je to pozoruhodné dílo.