Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Depeche Mode - Sounds of the Universe

Depeche ModeSounds of the Universe

Victimer1.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Totální návrat do zvukových koridorů přelomu 70/80. let v kombinaci s momentálním rozpoložením a schopností tvořit "velké černé" písně. Album plné vesmírného retra s moderním povlakem přítomna. Album, které se v celém svém cíleném směřování zahledí příliš do sebe a stává se příliš obyčejným.

Vypadalo to, že Depeche Mode jsou odhodlanější než dřív, plní skladatelské potence a nezměrného přesvědčení o faktu svého vznikajícího produktu, který se má v jejich diskografii stát opravdu něčím zvláštním. Plané fráze nebo potvrzení slibného našlápnutí od Playing The Angel? Jak už se stalo zvykem, pravidelná čtyřletá pauza mezi alby byla dodržena, takže i nyní nás čeká další pokračování (ještě víc než velmi očekávané) neúnavné elektro legendy z Basildonu. A v řadách DM tolik proklínané město Basildon, není od věci právě v souvislosti se Sounds Of The Universe připomenout. Po nadějně znějícím a v podstatě skvělém Playing The Angel, kde již bylo k zaslechnutí několik retro ohledů někam do poloviny osmdesátek, jde kapela ještě dál proti proudu času. Sounds Of The Universe, honosný to a ironický název v jednom, v sobě ukrývá nejen další manévr o čtvrtstoletí zpět, ale sklouzne ještě dál do samotného původu elektrosoundu, až na území jedinečných Kraftwerk.

 

Martin Gore, hlavní to pečovatel o podobu DM po odchodu Wildera, dbal o to ponořit kapelu co nejvíce do prapočátků elektro hudby vůbec, do specifických postupů a zvuku té doby. Ve spojení s dnešními zkušenostmi s nahráváním a v přístupu k tvorbě, to byla neodolatelná myšlenka s tunami možností. Martin se tedy obtěžkán starými nástroji a ještě staršími náčrty v hlavě vydal lovit zvuky vesmíru, rovnovážné spojení minulosti pod dohledem studiových vymožeností dneška a v neposlední řadě také s téměř třiceti křížky zkušeností své kariéry. Texty byly samozřejmě také Martinovou doménou, ale již minule dostal něco prostoru i Dave a dokázal, že obávat se o jeho podíl není třeba. Situace se tedy opakuje i letos, David přispívá třemi kousky (Hole To Feed, Come Back, Miles Away + jejich demoverze) do nové skládanky DM 1981/2009. A Andy Fletcher? Prostě tam byl s nimi, točil kamarády na kameru a občas něco pomačkal. To myslím v jeho případě musíme brát také jako přínos.

 

Čtvrté album po odchodu Alana Wildera, tak je také možno brát Sounds Of The Universe. Alan vyjádřil nechuť pokračovat v roce 1995 a od té doby se Martin již čtyřikrát pokusil dál volnost svému umění. To skutečně nedosahuje tak vysoko, jako v případě ztraceného syna, ale vyčkávání návratu dalších hymen z období Violator a Music For The Masses snad už každého opustilo. DM jsou neodolatelní hledači nových sfér a rozšiřování vlastní dimenze. Pakliže Ultra byly dobré songy bez definitivního ksichtu, Exciter DM tanečno na půl žerdi a Playing The Angel znamením formy s tiky o dvě deky zpět, tak Sounds Of The Universe je nejkompaktnějším uceleným výčtem od dob Songs Of Faith And Devotion.

 

http://media.novinky.cz/419/164198-top_foto1-3yogq.jpg

 

A to nejen konceptem, ale také jeho konstrukcí. Martinovi se pod rukama sešlo neobvykle mnoho skladeb, vyvážených a bez výkyvů, které pak dle uvážení poskládal do jednoho celku, pár přihodil coby bonusy a zbytek se třeba také ještě někde objeví. Soudržnost vs. soudržnost s ničím navíc. To je podle mě hlavní problém Sounds Of The Universe. Samotná stavba songů na prastarých základech, dotažená do nejmenších detailů, trpí na poněkud chatrnou kostru a pronikavou nesamostatnost. Albu zkrátka chybí stěžejní song, natož dva nebo více. První singl Wrong je sice poprávu nejsilnějším prvkem vesmírného souznění, ale ruku na srdce, je tohle ten pravý hit DM? V zástupu těch z nové, postWilder éry, položí na lopatky snad jen Dream On, baladu Precious jen těžko a první dva singly z Ultra už vůbec. Horší je zjištění, že nic na podobné úrovni jako Wrong již z desky nevypadne, ta je prostě souměrně zahlazená do jedné roviny, bez slabších, ale i hitových momentů. To je daň Sounds Of The Universe. Ano, Come back je jistě dobrá věc, Fragile Tension také, je jí i In Sympathy (skvělý rytmus, pak trochu utopený a nerozvinutý), ale v podvědomí je pocit neklidu a rozčarování, že by to šlo mnohem lépe.

 

Kdo je v nejlepším rozmaru, tak to je bezesporu David Gahan, jeho jedinečný projev jde stále kupředu, je svěží a nespoutaný stejnosměrem alba. Mimochodem, je to jen potvzení jeho dobře odvedené práce na poslední sólovce Hourglass. Martin si tentokrát střihne jen jednu kosmickou baladu Jezebel a Sun And The Moon And The Stars na bonusovém disku. I ten je důkazem vyrovnanosti skladeb a v podstatě každá z nich by mohla být na regulérním albu. Bráno z mého pohledu od roku 1997, zapadá Sounds Of The Universe někam k nevýraznému Exciter, byť je stále nad ním. Desky Playing The Angel i léčebnou kůru Ultra stavím výš.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky