Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Descend Into Despair - Opium

Descend Into DespairOpium

Sarapis21.4.2021
Zdroj: CD - promo // mp3
Posloucháno na: CD player Yamaha + repro Canton // AKG K240
VERDIKT: Rumunská doomařina hoří, doutná, intenzita žáru kolísá ...

Jsou alba, která je lepší nechat trochu uležet v chladu a temnu, dopřát svým rozvířeným myšlenkám klid a až s odstupem času vyhodnotit, jestli se pod tvrdou slupkou nahrávky nachází šťavnatá dužina. A jsou taky alba, která zůstávají ležet ladem v koutě, protože se k jejich poslechu musí člověk vyloženě dokopat. Loňské album Opium od rumunského tělesa Descend into Despair lze zařadit do obou těchto kategorií - jenže zatímco v té první stojí jednou nohou, v té druhé vězí až po pás. Dokopaný jsem už jako slávista a stejně jsem z těch převážně vynucených poslechů nevytřískal víc než převládající vlažný pocit nenaplnění. Čím to?

 

Zašlápnout nahrávku jako nedopalek nekvalitní šminky z Východu, to by bylo příliš snadné a hlavně by to nebylo fér. Descend into Despair hrají hru, jejíž pravidla se jim možná trochu vymkla z rukou, ale na lámání hole si netroufám. Na Opium se prezentují funerálním doomem, jehož výpravnost atakuje extrémní žánrové úkazy typu jednoskladbových nahrávek Monolithe nebo těžkých hokejových třetin veteránů Esoteric. Na Opium je dvacetiminutovka pokořena jen jednou, ale zbytek je fakt o fous a všechny tři vály na hodinovém albu jsou příkladným karamelovým samospádem, který klesá rychlostí stalaktitu. Skladby by klidně mohly tvořit jeden souvislý celek, tak jsou věrné jednotné pochmurné, snové náladě.

 

Výrazové prostředky kapely jsou na poměry funeral doomu bohaté a nahrávka boduje svou pestrostí. Největší podíl na oné pestrosti mají bezesporu klávesy a syntezátory, které si hrají svou vlastní superligu. Kdykoli se situace uklidní a prostor zaplní klávesový motiv, případně v tandemu s kytarou, magie okamžiku udeří mocnou silou. Ale i v plné palbě dodávají klávesy a syntezátory celku čarovné kouzlo. Jejich dominantní postavení a využití ve mně vyvolává asociace na Mar de Grises, jen s tím rozdílem, že chilské kombo je strop, k němuž mají Descend into Despair ještě daleko. Uhrančivost závěru skladby Antumbra nebo předfinální fáze poslední Dis(re)member však jako příklady dokládají, že i Descend into Despair umí vyskočit vysoko. 

 

 

Na táhlé a pomalé skladby, které se plahočí s těžkým závažím na krku svou naditou minutáží, se příznivec stylu jistě naladí snadno, ale připravit se na nevyrovnaný přísun nápadů je větší oříšek. Opium sice umí silně zahořet, ale kromě toho taky občas slabě doutná. Úvodní ženský monolog ve skladbě Ensh(r)ine je takovou první nedomrlou kaňkou, která mě irituje a na vtažení do děje si musím počkat minimálně do gatheringovského vícehlasého podkresu, kde se konečně začínají slibně stahovat mračna.

 

Za záhrobní vokál, který zpěvák vytahuje z těch nejhlubších dutin svého těla, bych klidně ruku do ohně dal, ale pasáže s čistým zpěvem mi moc nevoní a je to důvod, proč závěr alba, kde se zpívá dost, vyšumí do ztracena. K tomu pár hluchých míst, které stejně jako slepá skvrna nezobrazují žádné podněty ke zpozornění a výsledkem je nahrávka, která se místy sice dotýká hvězd, ale taky se šourá vyprahlým kaňonem. Následky vidím jasně - jakkoli uznávám, že Opium má své kvality a že mě někdy dokáže zhypnotizovat, motivaci k dalšímu poslechu hledám s obtížemi. Zkrátka druhá kategorie.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky