Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Disturbed - The Sickness

DisturbedThe Sickness

Jirka D.16.9.2010
Zdroj: CD (# 9 24738-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Start jedné velké kariéry, který se na nu metalové vlně svezl spíš na mediální úrovni, protože hudebně si Disturbed vytvořili svůj vlastní otisk.

Posouváme se dál, máme za sebou Korn, Deftones a Coal Chamber, tentokrát se podíváme na Disturbed. Tahle parta z Chicaga patří k těm komerčně nejúspěšnějším z kapel, které se ve Státech vylíhly v druhé polovině 90. let a které výrazně promluvily do hudebního dění především za oceánem. Kromě dnes probíraného debutu se všechny další desky vyhouply na první místo prestižního žebříčku prodejnosti Billboard 200, naproti tomu téhle desce k dnešnímu dni patří v celé diskografii první místo v prodejnosti a čtyři platinová ocenění podle RIAA asi hovoří za vše; labelu Giant se tenkrát sázka na mladou kapelu jistě vyplatila.

 

Kořeny kapely sahají do roku 1996, i když mnozí pátraví jedinci by jistě objevili minulost ještě hlubší, našli by zmínky o kapele zvané Brawl a kterak tato kapela inzerátem sehnala na post vokalisty Davida Draimena, jenž dnes patří k tváři Disturbed zcela neodmyslitelně. Debutní deska na sebe nechala čekat poměrně dlouho a tak The Sickness vychází až po čtyřech letech fungování kapely, ovšem čekání se vyplatilo a tohle album jednoduše řečeno zabodovalo. Shodou okolností jsem se k němu dostal snad už v roce vydání, vypalovačku jsme tenkrát proháněli maximální rychlostí 4 (nebo kolik to bylo), obálku kopírovali kdesi v copy-kšeftu a výsledek pak nechyběl na žádné akci společně s dalšími novými jmény té doby. Možná i proto mám tuhle desku z celé diskografie nejraději, ale jak se dočtete níže, najdu i nějaké, více méně objektivní důvody, proč se mi The Sickness líbí víc než ty ostatní.

 

Tak především je tahle deska asi nejnavztekanější ze všech, zvukově ostrá, abrazivní, posluchače nešetří a drhne mu strunami o ksicht, až to bolí. Jasně, objektivní důvod..., ale nelze neslyšet, že tahle poloha Disturbed sluší nejvíce, i když jejich následný příklon ke komponování dle zásad klasického metalu rovněž není k zahození. Pro někoho možná celkem překvapivě byli Disturbed šoupnuti do nu metalového pytle a stejně jak nerad je tam strkám já, tak obezřetně se k tomuto srovnání staví i frontman Draiman, který za nejvlivnější kapely formující jejich vlastní výraz považuje klasiku v podobě Black Sabbath, Iron Maiden, ale třeba i Metallicu a Panteru. Právě vliv poslední bych viděl jako zásadní pro tuto debutní desku, i když melodickými pasážemi (které později nabraly na síle a posunuly výraz Disturbed trochu jinam) a heavy metalovým komponováním vzdávají hold scéně trochu starší, zařaditelné do 80. let. Dalším poznávacím znakem je bezpochyby vokál Draimana, který by snesl obdobný komentář jako muzikální projev. Na debutu štěká, řeže a naštvaně provolává svoje sarkasmy, jen málo se pouští do melodického zpěvu, i když i ten najdete a nad jeho kvalitou pohybující se v příjemných tónových nížinách spokojeně povzdechnete.

 

Nebudu tentokrát rozebírat jednotlivé skladby, i když je vlastně fakt, že tak činím jen málo. Vyzdvihnu snad ty nejzdařilejší, které se staly velkými hity s trvalou platností (k desátému výročí dokonce vyšla speciální edice této nahrávky) a které jste si mohli snad poprvé poslechnout na velkém turné po boku Marilyna Mansona v roce 2001. V první řadě jde hlavně o tři klipové věci – „Voices“, „Stupify“ a „Down with the sickness“, ve kterých se potkávají výše probrané atributy Disturbed-soundu v poměru skvělém a takovém, že kapelu katapultovaly mezi tehdy populární elitu zámořského metalu. Výborná je rovněž šestá, elektronikou načuchlá „Fear“ a nebo i cover „Shout2000“, v němž rozpoznáte skladbu „Shout“ od Tears For Fears z roku 1984. Mohl bych jmenovat dál, procházet tracklist, ale dost bylo řečí, nechám taky něco na vaší zvědavosti.

 

The Sickness je prostě výborná deska, na níž najdete trochu jiné Disturbed, než s jakými jste se mohli setkávat později a to až do roku 2011, kdy kapela ohlásila tvůrčí pauzu. V náznacích obsažený vliv heavy metalové scény 80. let měl později dostat zelenou v mnohem větší míře, kytarová melodika a klasické komponování  se silnými refrény se prosadily víc, ovšem s patrným vlivem moderního metalu a Disturbed si tak vytvořili svůj osobitý rukopis, snadno poznatelný a dobře fungující. Debut je především naštvaný, ostrý a místy ke svému posluchači dost nevybíravý, přesto skvělý. V bookletu dokonce najdete jakýsi otisk budoucího maskota kapely – The Guy – je to prostě album se vším všudy.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky