Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dödsrit - Mortal Coil

DödsritMortal Coil

Lomikar16.6.2022
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Navzdory tomu, kam bývá často kapela řazena, je album Mortal Coil zejména prvotřídní ukázkou blackmetalové melancholie.

Když jsem kamarádovi před nedávnem oznamoval, že večer jdu na koncert Lamp of Muurmur s Dödsrit, byl jsem upozorněn, ať si na druhé jmenované dám obzvlášť pozor, že je to prý šílená solba, u který se chcípá. Natěšeně a drze jsem se tedy před jejich vystoupením řadil před pódium, ale když to celé začalo, tak to najednou nějak nezabralo. Nebyl jsem se schopný zorientovat ve změnách rytmů, jakoby kapela po mně chtěla každou chvíli něco trochu jiného a já z toho byl ve výsledku takový nějaký rozpačitý. Stejně ale červajz v hlavě hlodal, tak jsem se rozhodl podrobit jejich poslední album pozornému poslechu a ukázalo se, že chyba určitě tehdy nemohla být na jejich přijímači. Mortal Coil je totiž téměř bezchybná nahrávka.

 

Kam se podíváte, tam je vypíchnut fakt, že ústřední role Dödsrit je v kombinování black metalu a crustu, přičemž může dojít snadno k úrazu, protože jakkoli ony D-beatové pasáže zde skutečně nalezneme a pro mě osobně stojí za vrcholy alba, tak na celé desce jsou jen tři. Zato ale když spustí, tak se na nějaký čas zdrží. Třeba hned v první a nejdelší písni The Third Door, která ve svých jedenácti minutách vyloží nas stůl veškeré karty, se kterými tahle čtveřice bude nadále hrát a pokud vám tenhle song nesedne, nemá ani cenu pokračovat dál. Ale to by podle mě udělal jen velký necita. Mortal Coil je totiž v první řadě deska silně melancholická.

 

 

I když se váš snaží umlátit blast-beaty, i když vám kolem uší bzučí nepolevující kytarové včelíny, dominantní pocit z této desky je přesto takový ten existenciální smutek, zima a samota. Což ženy a muži od warpaintů vědí, že nemusí být nutně negativní pocity. Mohou za ně zejména výborné a přitom jednoduché riffy, z nichž má každý dost času, aby do posluchače vstoupil, než se přejde jinam. Samotných riffů dohromady na albu příliš není a někdo by je klidně i odpálkovat jako primitivní, ale jejich nejsilnější aspekt je, že se jakoby táhnou do dáli a působí krajinotvorně. Za podobnými pocity při poslechu si obvykle jdu ke kapelám jako Óreiða, Norrhem či Vilkacis a proto asi došlo z mé strany k prvotnímu nepochopení, kdy Dödsrit jsou vždy primárně identifikováni jako crust-blackový projekt, ačkoli jejich síla tkví jinde.

 

Atmosféře alba slouží i další jeho aspekty, například že melodické kytarové vyhrávky tady bez delayů vůbec nejdou do světa, či že vokály jsou táhlé a jejich slova dlouhá. Souhlásku tu zaslechnete fakt jen na Vánoce. Co se týče hlasových projevů, hnízdí sice blízko hranice mezi blackmetalovým growlem a hardcorovým řevem, ale stále bezpečně na straně blacku. Ovšem z druhé strany pořád pochytily určitou neomalenou ukřičenost, která jim dává jistý ztrápenější odstín, který se hodí jak k oné všudypřítomné melancholii, tak i tématu alba, kterým není nic veselejšího než naprostá vyčerpanost z existence. Však jeho poslední slova jsou:

Let me rest here on my own, for there is no place where I belong.
Maybe the depths will appreciate what I am worth.

Objektivních výtek tu z rukávu skutečně mnoho nevysypu, snad jen, že když přes mix občas docestujete až k base, zjistíte, že celkem maká, ale většinu času jí téměř neslyšíte. Zvukově je ale deska naprosto bezproblémová a čitelná. Subjektivně bych tam nepotřeboval mít to sólo v titulní písni a asi bych byl ještě šťastnější, kdyby se tak často songy nezastavovaly v rámci úvodů jejich dalších pasáží. Mně by fakt stačilo, kdyby k tý famózní riffáži jen sem tam bubeník obměnil blastbeat za D-beat a abych nežral, tak třeba po pěti minutách si na deset vteřin odpočal. Ale na stranu druhou, kdo jsem, abych kapele, která stojí za jednou z nejlepších blackových desek minulýho roku, říkal, co má dělat?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky