Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dream Theater - A Dramatic Turn of Events

Dream TheaterA Dramatic Turn of Events

Sarapis18.10.2011
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, sluchátka AKG K44
VERDIKT: ...tak jen aby neskončilo album i v propadlišti metalových dějin, potažmo stárnoucí diskografie kapely. Ale o to se zas tak nebojím. Od „Octavaria“ jednoznačně nejlepší počin. Za každých ubraných deset minut kaše by byl u mě bod nahoru. Ale já jsem malej pán…

Na „Dramatic Turn of Events“ jsem se nijak netěšil. Předchozí řadovka kolem mě prolétla takřka bez zvýšení tepu a vůbec poslední roky u Dream Theater bych se nebál označit za hubené. Podle mého názoru poslední dobrá deska z jejich dílny vyšla před šesti lety a pro poslední progresivní dílo je nutno zabrousit ještě dále do historie, takže byť nedávno došlo k zásadní změně na postu bubeníka/co-writera/co-producenta/co-managera/workoholika, těžko očekávat, že to tentokrát bude to pravé a věřit, že za nevýraznými řadovkami stojí pouze Mike Portnoy.

Jenže ten už je pryč a na jeho místo hezky zlehka dosedl po trochu cirkusovém konkurzu jeho obdivovatel Mike Mangini. Mike byl vyměněn za Mika a to v situaci, kdy byl veškerý materiál hotov, takže někdy na aktuální nahrávce ani není poznat, který z Miků právě tluče na buben. Ale né, poznat to je (i zvukově jsou bicí trochu o něčem jiném, hlavně virbl je civilnější než Portnoyův charakteristický syrový bubínek), akorát že party už byly v momentě příchodu talentovaného Manginiho napsány a nelze se tedy divit, že jeho osobnost není na nahrávce příliš výrazná. Výměnu bubeníka však rozhodně nevnímám negativně jako kdysi vystřídání Lopeze Axenrotem v Opeth v období „Watershed“, tam došlo k citelnějšímu zásahu. Mám-li na Portnoyově odchodu najít něco pozitivní, je to především to, že konečně na desce zpívá James LaBrie samotný a zpívá mu to fakt dobře.

Jiný „nešvar“ ale zůstal a tím je Rudessovo někdy podivínské experimentování se zvuky, které párkrát nemohu označit jinak než jako příšerné (např. jeho sólíčko v závěrečné „Beneath the Surface“). Za každou cenu udělat něco nečekaného je někdy kontraproduktivní a i střídmost je výsada králů, ke kterým tím pádem má celá kapela zas o kus dál.

Další negativum vidím v délce některých skladeb, které jsou nevhodně prodlužovány exhibičními pasážemi (např. prostředek „Outcry“, úvodní část „Lost Not Forgotten“). Hoši, nemusíte pořád dokazovat, že to s prsty umíte. Bez předimenzovaných instrumentálních orgií by se pár songů bez potíží obešlo a jednoznačně by jim to prospělo. Třeba vyklidněnou pasáž v závěrečné části „Outcry“ beru jako vysvobození, minuty předtím až na pár krátkých momentů trpím nebo mentálně vypínám.

Ale jinak je to dobrá deska. Několik skladeb se mi líbí hodně – úvodní hitovka „On the Backs of Angels“, nenucený popěvek „Build Me Up, Break Me Down“ nebo příjemná balada „This is the Life“ s rozjezdem evokujícím „Another Day“ z druhé desky. A kdyby se borci vyvarovali těch vycpávkových instrumentálních hovadin, na které už bývám na jejich přibývajích řadovkách alergický, vezmu na milost i ten „Outcry“, „Lost Not Forgotten“ a „Breaking All Illusions“. Jenže i po mnoha posleších se mi stává, že si pobroukávám cestou městem třeba jen refrén a zbytek je v propadlišti mé paměti…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky