Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings

Dream TheaterBlack Clouds & Silver Linings

Michal Z21.11.2009
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Album plné dobrých momentů, ale i těch zlých, vyvolává spoustu rozporuplných emocí a jistě je jedno z nejkontroverznějších v diskografii Dream Theater. Chlapci stvořili skvostnější počiny, nicméně vysoký standard si drží stále. Album shazuje především nezáživnost dlouhých instrumentálních ploch.

Kompilátoři a manipulátoři prog metalu se na novém albu dokázali vytrhnout z přehnaných aranží a vystavování akademických nástrojových schopností a svoji tvorbu oprostit až co nejvíce k jednoduchosti. Celkový výraz je méně dravý, spíše se častokráte od metalu odklání do prog rockových decentních pasáží vypátraných dávnými Pink Floyd, či novodobými Porcupine Tree. Mike Portnoy drží svoje nutkání hrát komplikovaně a tluče především pro celek, stejně sympatický je i LaBrie, kterému snad zakázali výstupy do horních pater rejstříku. Album tak zní nečekaně kompaktně a lidsky. Dream Theater se typického výrazu nezbavili, jen jako by hledali vlastní grál mezi silou emocí a nutkáním být strojeně komplikovaný. Změny temp a nálad ve skladbách drží občas tradiční kadenci. Ústup z tvrdosti, naturalistický a přirozený projev oříznutý na minimální možnou mez v rámci DT, je současnou tváří hudebních workoholiků. Pravda, je pro příště co dopilovat, protože na rozlehlých plochách nejednou dochází k nezdravému nudismu.

 

K poslechu bych doporučil pořídit 3CD edici alba, kde kromě šestice slušných předělávek najdete album v instrumentálním podání. Někdo si možná řekne zbytečnost, ale právě tady je prostor pro vychutnání čisté hudby a zručnosti interpretů. Před oči tak vystoupí i nejméně nápadný baskytarista Myung. Pořád tvrdím, že když je něco geniálně a kvalitně zahrané s nadhledem, evidentní chutí hrát, nemusí z každého taktu chvístat originálnost. V tomto pohledu s albem nemůžeme být nespokojeni. Možná by Dream Theater prospělo, kdyby do svého vlastního státu vpustili cizí element – producenta. Prozatím duo Petrucci - Portnoy stačí, ale na novince už se jejich paličatost jeví jako nekontrolovatelná, bez správné zpětné vazby.

 

Úvod „A Nightmare To Remember“ obstarává monumentální intro, které přechází do intenzivního tepajícího bucharu, inspirace Death Magnetic čpí na hony daleko. Všechno je inteligentně zakomponováno a zabaleno silným příkrovem nápadů a zvratů. James stoupá chvílemi nahoru a mile překvapí, že svůj projev drží v lidských mezích a nesklouzává do bolestivých rejstříků. Tvrdé polohy jsou zarámovány jemnými prog pasážemi, jednoduchými plochami s akustickými kytarami, vázanými na vzletné melodické hitové chvíle. Kruh k počinům kapely z 90.let se uzavřel. Rytmika nijak neexhibuje, pevně drží důrazné tempo a klade tak k nohám velký prostor pro Petrucciho nekonečné sólování. To má občas příchuť psychedelie a kosmické rozlehlosti, ale trváním je neúnosně dlouhé. Trochu rapování je dopřáno i pánovi za bicí baterií, jako by LaBrie byl odkazován jen do pozice občasného nutného doplňku. Mnoho dlouhých minut se nedostane k veslu, což je na ploše šestnácti minut tristní. Ke konci se skladba zvrhne v docela ostrou sypačku, zakončenou stejnými inspiračními kořeny jako úvod. V „A Rite Of Passage“ se paroduje Alice Cooper. Především LaBrie svým zastřeným zpěvem, ale i hudební složka se snaží působit hororově. Skladba je zjemňována melodickými částmi až přeslazenými chvilkami či symfonicky stavěnými kameny. Pan Petrucci opět dlouhodobě sjíždí neúnavně trsátka na dlouhých, předlouhých plochách, dokud ho nesetře praštěnými rejstříky Rudess.

 

Velké vylehčení v baladické rovině splňuje v mých očích naprosto zbytečná a nudná „Wither“. Ničím nepřekvapí, pouze zmíněným zlidštěným LaBrieho projevem. Decentnost procítěně zhmotněná. Symfonické rejstříky mi zní podezřele levně, zde se Rudess příliš nevyznamenal. Naštěstí plouživé trápení netrvá drásavě dlouho. „The Shattered Fortress“ je další zpovědí Mika Portnoye, kde se vyrovnává se svým dřívějším problémem pohledu do prázdných lahví. Všechno se jeví v nejlepším DT pořádku, ale po dvou minutách opět plavu v „Death Magnetic“. Pravda jen na chvilku, ale vlákno se už táhne. Dramatická vřava stejně tak mnohostranný LaBrie boduje na celé čáře, pere se skvěle s cizími pocity. Procítěná „The Best Of Times“ je další intimní zpovědí a věčnou rozlučkou Mika Portnoye se svým otcem. Skladba se naštěstí rozveselí dle platných pravidel kanadských Rush. Místy hodně strnulé a nepůvodní. LaBrie doslova tápe. Nádherně se místy vynořuje mamutí Myung a raději sledujete jeho práci, než úsměvné rádoby symfonické pasáže.

 

Dream Theater nikdy časem nešetřili a dokazuje to i závěrečná nejdelší skladba „The Count Of Tuscany“. Úvodní více jak čtyřminutová exhibice mě míjí jako „n-tá československá superstar“. Dále se už vynášejí stejné karty, jako na předchozí ploše alba. Co trochu zaujme, je chytlavý refrén. Mnohaminutové cvičení a preludování instrumentů je tak nudné, až se snažím kouzelnými formulkami přivolat LaBriho, který tvrdohlavě nedostává prostor k nástupu. Hlavní úlohy se znovu na nekonečně dlouho chopí Petrucci, a pokud zde neusnete, tak už nikdy. Ne, prosím dost! Z letargie vytrhává akustické vybrnkávání od táboráku a maximálně civilní LaBrie. Pokud Vás unavil konec alba, doporučuji do přehrávače zasunout CD2 a odpálit si hlavu dávkou coververzí. Jako očistec působí monolit rockové hudby „Stargazer“ od Rainbow. LaBrie mě svým výkonem uzemnil, Dio z něj nikdy nebude, ale přesto iluze je to náramná. Další covery už jen na vlastní nebezpečí, bohužel DT jsou ve fázi, kdy se jim daří až neskutečně nudit a být nezáživný. Iron Maiden i trochu lituji, zde Rudessovi znovu selhávají ruce nebo hlava, jeho přešperkování skladby se moc nepovedlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky