Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Drudkh - Shadow Play

DrudkhShadow Play

Victimer10.4.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Velmi uvěřitelná hra s melancholií v podání letitých vypravěčů silných příběhů. Drudkh mě letos hodně oslovili a hlavně hodně baví.

Ukrajinští Drudkh platí dnes už za veterány atmo blackového ranku. Přes dvacet na scéně, na kontě třináct alb, reálná a velmi výživná čísla. Ačkoliv kadence alb od roku 2012 nabrala rozvážnější rytmus, pořád jsou Drudkh vítanou zárukou. Ta melancholie vpletená do ostřejších kontur je dnes o to bolestivější, že poslední tři roky je jejich rodná země tvrdě zkoušena. I když jsem se nikdy nepřistihl, že bych si u ukrajinských kapel významně spojoval atmosféru jejich desek vydaných v posledních měsících s válkou, která na jejich území probíhá, tak u Drudkh a Shadow Play (tentokrát zůstanu u anglické verze názvu) to přišlo samo. Trasu a alba kapely sleduji od počátků, ale nenazval bych se velkým fanouškem. Spíš jsem ten, kdo to zpovzdálí bedlivě sleduje a snaží si zachovat přehled. A protože jsem léta na podobné vlně, respekt pak přichází sám.

 

U Drudkh hrají prim kontrasty. Melancholie, lehce depresivní stavy, náladová a přitom pořád dosti navztekaná povaha. Přírodní aroma zdobené jak reálnými zvuky, tak poeticky zahrané běžným nástrojovým obsazením. Drudkh jsou v budování pocitové a atmosféricky (post) blackové produkce mimořádně silní. Můžeme tu debatovat, jaké album je dokonale definuje a které v počátcích udělalo ten hlavní krok kupředu, a stejně tak se tu můžeme pustit do stylových přiblížení se jiným vlivům, zvolnění, či naopak hrubším voláním do hlubin minulosti. Vše má své pro a proti a každý střípek diskografie má své opodstatnění, svoji kvalitu. Řekl bych, že celá paleta desek Ukrajinců má skoro až konstatní úroveň. Pár otazníků s malými proč se občas objeví, ale to je celkem normální.
 


Přistupme ale k albu číslo třináct, k Shadow Play. To je pro mě klasikou Drudkh ve smyslu stylového zabarvení a celkové melancholie nahrávky. Pak už záleží na tom, jak hluboce deska bodne a jak se vryje do paměti. A tady jsem velmi spokojený. Opakuje se, jak pomalu Drudkh odkrývají své skladby, které na začátku zní trochu ostýchavě a až po několika posleších začnou vyjevovat své původně skryté krásy. Jako pokorní malíři nálad. Velmi opatrně rozšiřují svoje spektrum, které se napřed zdá typicky zastřené a ne zrovna přitažlivé. Drudkh nikdy neohromují na první dobrou, ale budují svou atmosféru od základu. Nepřehánějí to s proměnami temp ani nálad. Jen hledají správná místa, kdy té své zemité nostalgii dopřát víc vzdušnosti a chuti se proletět krajinou. Ta ukrajinská je poněkud zjizvená a do Shadow Play jako by se tohle všechno promítalo. Ta hra se stíny má svou spojitost se zemí, kde jsou ty stíny a bolest momentálně tmavší a člověk to celé vnímá citlivěji. Na novém albu Drudkh to takto skutečně pociťuji a je to zcela nenucené. Kapela to sama nabídne a řekne svou poctivou muzikou.


I když to řekne musíme brát s rezervou. Oni toho Drudkh příliš nenamluví. Za ně hovoří výpravná chuť se podělit hudbou. Shadow Play tvoří šest skladeb a ani jedna nejde pod šest minut. V úvodu nás kapela jen lehce pošimrá a nechá nás chodit lesem, abychom si uvědomili sílu samoty, ať už ji bereme z jakéhokoliv úhlu pohledu. Může to být ztráta, stejně jako vytoužená procházka přírodou po delší době, protože jim doba zkrátka nepřeje. Až od druhé skladby April se Drudkh skutečně spustí. Otevřou stavidla emocí a svých epických pohnutek. Kdo v tom najde kus naděje, je tu také vítán, protože Shadow Play se v depresích nebrodí. Jen jimi svou hudbu lemuje. Hraje si s pocity a se svými stíny. Se dny, které začínají i končí trochu jinak. Já na novince slyším chuť se poohlédnout do minulosti, nasát znovu ten štiplavý nádech starobylé epiky, ale bráno z pohledu dneška. Vemte si takovou Fallen Blossom. Zrovna v ní jako bych cítil staré Drudkh, kteří to umí hrnout a přitom naléhavě šířit vzduchem přirozenou touhu se o vše dělit.

 


A není to jen tohle místo, které mi připomene, že tentokrát se Ukrajinci víc ohlížejí. Nedělají to ovšem v křeči a s neodkladností. Oni jen mísí své nálady a procesy, ve kterých jsou si naprosto jistí. Sami ví, že v některých pasážích vyzní trochu víc v rovině, ale nikdy to není na dlouho. Tedy pokud jde o novinku. Shadow Play je kouzelná melancholie, ve které se ukrývá opravdu hodně. Drudkh nejsou unavení, ale mají toho hodně co říct a pojetím, jaké si osvojili pro své nové album mě dostávají. Znovu mi potvrdili, že i když se může zdát, že kapela už nemá čím překvapit, tak nahraje album, které i po letech vykouzlí úsměv na tváři, protože zkrátka trefuje hřebíček na hlavičku. A to téměř ve všem. Jo, přesně tento dojem mám z Shadow Play. Jeho náplň je silná, uhrančivá a to si myslím, že jsem pořád ve fázi postupného objevování. S Drudkh je to vždy na delší čas, ale už teď vím, že Shadow Play je skvělá věc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Monachos / 10.4.25 9:44odpovědět

O Drudkh viem, ale nikdy som im nevenoval veľkú pozornosť. Asi to idem napraviť. Vďaka za upozornenie.

Jirka D. / 10.4.25 7:49odpovědět

Je to fajna deska, souhlas.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky