Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Edain - Of Those Who Worship Fire

EdainOf Those Who Worship Fire

Sorgh30.5.2013
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC
VERDIKT: Když něco skončí, tak taky něco začíná. Ať už je to jiná životní etapa nebo v našem případě jiná cesta hudebním světem. Tuhle mi na stole přistála nahrávka, která mě udělala radost. Opět se totiž blýskla brněnská scéna a zbrusu novým albem mě utvrdila, že její děloha je kvalitní a úrodná. Jen prostě chvíli trvá, než perla uzraje.

Edain tvoří kvintet hudebníků, kteří už mají mnohé za sebou a řada z nich je spojena se zhruba pět let rozpadlou kapelou Absurd Conflict. Chlapi stačili pod novým praporem od roku 2007 vydat dvě alba a nyní dokončili akt třetí nazvaný Of Those Who Worship Fire. V tomto případě se mi opět po čase potvrdilo, jak zavádějící je něco hodnotit na první nástřel. Když jsem totiž ponejprv spatřil logo, které jsem doposud úplně nestrávil, řekl jsem si něco o melodických, zábavových vlasáčích s nepříjemným ječákem, kteří své pop/rockové opusy prokládají ploužáky, jež se stávají pro řadu lidí legendárními. Mnoho dívek po takových hitech otěhotní někde na mezi, ale to už je kouzlo věci. Naštěstí nic nemůže být vzdálenějšího pravdě!

 

Už motiv na obalu desky ukazuje, že Edain jdou ryze vlastní cestou. Nezvykle a originálně působící akvarel vyvedený v odstínech jen tří barev (modrá, černá, bílá) působí čistým a světlým dojmem. Zobrazuje nějakou válečnou loď poměrně abstraktním stylem, takže je zřetelná až po důkladném prozkoumání a rozložení bookletu. Fakt pěkná práce. I hudebně zabrousíme do nepříliš probádaných a rozhodně ne stojatých vod. Odhaduji, že tohle album nebude zdaleka pro každého. Neučesané, se silným důrazem na kytarové umění, jen s minimem chytlavých melodií. Technická a hodně do sebe ponořená tvorba.

 

 

Když jsem poprvé zapnul přehrávač, došlo k opatrnému oťukávání díla a posluchače. Skladba se rozjíždí jakoby jen na zkoušku, táhlými tóny zkouší rozsah mé tolerance. Když jsem nic nenamítal, následovalo uvolnění, úlevný povzdech a potom už sebevědomá prezentace technicky přesných zářezů do betonu rodného města. Milovníky košatých kompozic zde nemá moc co oslovit. Tady je vše přímé, strohé a jen málo se hledí na atmosféru. Spíš je kladen důraz na dikci kytar a basy, na kterých je hudba Edain založena. Mají hodně široké mantinely, kde se roztahují, v neuspěchaném tempu rozkošnicky vychutnávají prostor a čas. Nálada je často jamová, no stres, jen si hrajme a uvidíme, co z toho vyleze. Slabinou alba jsou bicí. Nevím, jestli za to může špatný mix nebo to byl záměr je upozadit, ale jejich zvuk je nevýrazný a jen s námahou se prosazují v razantním nasazení ostatních nástrojů. Navíc zní tak nějak krabicově, kopák aby jeden pohledal.

 

Co se týče zpěvu, tak ten rozhodně není hlavním aktivem alba. A nemyslím to tak, že by nestál za nic, prostě jen není všude potřeba. Ne každá skladba ho vyžaduje a Edain toho plně využívají. Z celkem šesti kusů slovy oplývá dobrá polovina z nich a ani v těch nepatří Martin mezi nejdůležitější prvky na place. To je poměrně zajímavý a nezvyklý přístup. Centrálním mozkem kapely jsou struny a dost. Když to tedy shrnu, album Of Those Who Worship Fire se nevtírá a nechá každého poctivě se poslechem propracovat. To, že skryté kouzlo objeví jen nemnoho z nás, už jsem naznačil.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky