Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Einherjer - Av oss, for oss

EinherjerAv oss, for oss

Victimer11.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Věrní bojovníci EINHERJER dál provází dávno zapomenutými časy. Ve větší pokoře, se staženějším hledí, ale pořád s nezničitelnou tradicí na svých metalových vestách.

Kapela platící za zarputilé bojovníky je zpět se svým korábem starodávných metalových báchorek. Protřelí válečníci EINHERJER, které nezlomila ani tvůrčí pauza v období mezi roky 2004 - 2008, jsou tu znovu s námi, aby zopakovali svůj hrdinný návrat formou druhého alba po znovuzrození. Ten původní comeback se odehrál v roce 2011 a slyšel na jméno "Norrøn". Akt návratu proběhl ve vší honosnosti, neboť nahrávka se pyšnila rozmáchle epickým naturelem a čišela z ní snaha ukázat velké věci. A mám pocit, že se to opravdu povedlo. EINHERJER byli plni sil, byl z nich cítit hlad po muzice, a to se do výsledné podoby tři roky starého alba promítlo.

 

Čas pokročil, ale ani dnes nemají EINHERJER v plánu opustit vydobyté pozice a dál hrdě spílají svým nepřátelům. Nakonec se ukazuje, že onen návrat nebyl jen prázdným gestem a trojhlavý vikingský drak má pořád co sdělit. Oproti "Norrøn" působí novinka skromněji. Důraz je kladen na poctivě metalovou školu, epika a hymnická povznesenost zůstala zachována, ale rozmáchlost je ta tam. Není však pravda, že by kapela zněla nějak chudě, či dokonce neadekvátně. Kdo zapátrá v paměti, moc dobře ví, že EINHERJER byli vždy ceněni právě pro svůj dřevnější způsob vyjádření. Pokud se na našich stránkách nedávno objevila recenze na mazáky Khold, jsou tu jisté styčné body, kterými je dobré chápat také přínos EINHERJER. I oni jsou jako staří psi, které novým kouskům nenaučíš, i když jsou v mnoha ohledech náchylní ke změnám. "Av Oss, For Oss" je albem, které především ctí tradice. Jak ty klasicky metalové, tak ty hrdinsky plamenné. Oheň v očích bojovníků nevyhasl, hlas je pevný jako skála a touha zřít dávná území je pořád zatraceně silná.

 

 

Novinka je dost určitě skromná v návaznosti na svého předchůdce, ale pořád dost vrstevnatá na to, aby se muselo nutně umřít nudou. Korbely piva, kožešiny z medvědů a další velmi nutné věci, o kterých si některé kapely myslí, že patří k pravému pagan metalovému image, nechte v klidu doma. S EINHERJER je potřebovat nebudete, nepotřebuje je totiž ani sama kapela. Ta si je vědoma své síly v civilním přínosu, kdy není zapotřebí halekat z hospody a skákat s harmonikou po stole. Víno (čti pivo), ženy a zpěv zde neplatí. Spolu s těmito harcovníky spíš tiše proplouváme kolem břehu a hrdě shlížíme na dobytou zem. Pobřeží se halí do mlhy, ale ostrý zrak bojovníkův přesně ví, kde zacílit. EINHERJER nás nenutí poslouchat smyšlené příběhy, podávají nám je svým přednesem jako hotovou věc. Oni si nic domýšlet nemusí, jejich zkušenost a dar vyprávět, jsou velmi hodnověrné.

 

EINHERJER zůstávají věrni svému řemeslu. Nové album dostalo tvář, ze které jde vyčíst přehled a přitom jistou dávku pokory. Nač se dmout pýchou, když to nemám nutně zapotřebí. Vždyť já nejlépe vím, že jsem schopen zaujmout i bez všech těch okrasných pomůcek. Je ovšem také pravdou, že novinka EINHERJER nikterak nepřekvapí. Ukazuje je v důvěrně známé poloze a až na drobné okamžiky pár zajímavě řešených atmosfér, se ničeho světoborného nedočkáme. Navíc jsou na albu místa, které působí jako vata a osobně bych klidně dva songy vyndal. Jeden úplně a druhý bych nahradil poněkud zdařilejší verzí jak naložit se strukturou hrdé písně. Někdy to pěkně zaskřípe a skutečně to není tím, že se neobratně hrábne do strun. Loučit se ale mínusy nevypadá dobře a tahle deska si to ani nezaslouží. Rozlučme se tedy tak, že hrdinové neumírají a EINHERJER je umí docela zdatně suplovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 11.11.14 9:39odpovědět

Dávám tomu 80%, protože je to prostě mazec. Žádnej ukníkanej folk metal s bujným odkazem k vikingům ale ocel ze severu, která při své jednoduchosti strhává. Tenhle návrat měl smysl už s albem předešlým, tohle je jen potvrzením. A název Od nás, pro nás poměrně pasuje. Naprostá paráda, poslouchám den co den.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky