Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Eschatology je novým mezinárodním projektem na blackmetalovém poli. V jeho řadách najdeme dva zástupce severské scény a jednoho ze scény polské. Polák Michał Stępień (zde M.S.), jinak také fungující pod pseudonymy The Fall nebo Eihort, sekunduje dvojici Joakim Karlsson, Björn Larsson ze Švédska. V jeho výčtu kapel, ve kterých působil a působí, jsou i velmi známá jména jako třeba Mgła, Medico Peste nebo Mord'A'Stigmata. Aktivní je letos vedle Eschatalogy ovšem v jiných spolcích, jmenovitě u Owls Woods Graves (letos vydané album Secret Spies of the Horned Patrician) a Ashes (s těmi před pár dny vydal novinku Gloom, Ash and Emptiness to the Horizon). Joakim se mihl v řadách Bloodbath, se kterými se podílel na albu The Arrow of Satan Is Drawn (2018) a dnes je k mání zejména coby člen sestavy Craft, kteří holdují blackmetalovému nihilismu už dobré čtvrtstoletí. Björn a jeho řádka kapel, to je pro mě osobně trochu oříšek, protože si nemyslím, že bych se v minulosti s některou z nich setkal. A že jich je fakt hodně.

Suma sumarum, členové Eschatology jsou zkušení muzikanti a dali do oběhu projekt, z něhož jde zřetelná upřímnost, opravdovost. Pánové se představují téměř půlhodinovou eponymní kolekcí čtyř skladeb, které v sobě snoubí syrovost, atmosféru a když na to dojde, tak i staré punkové riffy. A vlastně také i zkušenosti z kapel, kterými si prošli. Dalo by se říct, že z větší části archaický materiál EP je veden hodně temně, v první skladbě bych řekl až docela strašidelně a prolíná staré pořádky s fluidem čehosi nehmatatelného. Ještě jedna faktická - o vokály a bicí aparaturu se stará polský hrdina, severští boys se chopili strunného sekernictví.

EP tvoří tři díly spojené názvem Cataclysm a poslední skladba The Wound. Hned úvodní díl spustí potemnělou atmosférickou a přitom syrovou výpravu někam do nitra negativních myšlenek. Tahle skladba umí pohltit atmosférou, která mě osobně připomene cosi nadpozemského a nereálného, jako svého času uměli do své tvorby vtáhnout Lunar Aurora. Třeba na svém posledním albu, i když to je oproti současným Eschatology o hodně pomalejší. Ten zvuk, který zní jako klávesy a ve skutečnosti ani nechci vědět, odkud vznikl. Protíná tmu a přikrývá les něčím vážně těžkým. Jako kdyby ta mlha byla opravdová a ten odlesk od měsíce mezi stromy zrovna tak...

Pak se dostane do popředí jasně srozumitelný a až punkem načichlý atak, aneb druhý díl EP. Zároveň u toho ale neopadne všechna tma, žádné ranní kokrhání nehrozí a vše je drženo řádně uleželé a i když to nutí k pohybu, polomrtvé. Ve třetí skladbě archaický odér Eschatology pokračuje zpomalením, špína za nehty ale zůstává. Víc se riffuje, víc se drží stará zapšklá tradice, aby se postupně přidalo na tempu a své si řekne také kus atmosféry. Ne, nebudeme to nutně přirovnávat k Darkthrone, k tomu svádí jen začátek skladby. Všechny songy mají nad šest minut, takže se snaží ve svém prostoru vyhrát a celé EP zní i přes svůj kus starobylosti a pudovosti docela výpravně.  A graduje posledním flákem The Wound, kde se riffuje ještě více, ale více se proměňuje i nálada skladby. Každopádně to hororové fluidum se udrželo jen v první věci a pak šly dopředu jednodušší postupy.

Celkově velmi slušná ohavnost, která hází bobek na něco nového a neobvyklého. Hledá své místo v tom primitivním a také dostatečně temném. Black metal je bezva, když ho hrají ti správní nadšenci. No né?