Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Estas Tonne - The Inside Movie

Estas TonneThe Inside Movie

Jirka D.27.1.2014
Zdroj: FLAC (44.1 kHz, 16 bit)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Šest strun. Pouhých šest strun a pak už vůbec nic.

Vzpomínám si na jeden text od Miroslava Horníčka, ve kterém celkem zajímavě píše o tom, že kritizovat a odsuzovat je snadné, ale chválit složité. Něco odsoudit a smést ze stolu – to je hned, skoro bez práce a bez námahy, ale hledat přednosti, umět je takříkajíc vynést na světlo a obhájit je, to chce práci, čas a trpělivost.

 

I invite you for an experience ... It is almost a 2 hours adventure ... inside movie
this is only a soundtrack ... and whatever you might see on this blank screen ... is yours

 

Hudba kytaristy Estase Tonna je ten druhý případ. Pocitově je skvělá, je to přesně ten druh hudby, který ve mně rezonuje, vyvolává takové to navenek nenápadné, ale o to intenzivnější chvění uvnitř; je to hudba, u které víte - ba co víc, jste přesvědčeni - že je to ONO. Jenže Estas Tonne jenom hraje na kytaru, nezpívá, nekomponuje, mluví jen málo a konkrétně tahle nahrávka je jedna dlouhá, na živo nahraná věc, která byla jen z pohledu kapacity CD rozdělena na dva hodinové celky. A teď ta jasná otázka – co o tom psát a přitom nesklouznout do rádoby procítěných plků postarší dámy v háčkovaným kulichu? Dáváte mi zabrat, pane Horníčku...

 

Estas Tonne

 

První uvedená skladba (to když mrknete tam vpravo nahoru) není skladba, ale takové mluvené intro, úvod, ve kterém Estas Tonne mluví k posluchačům (jak píšu, je to nahrané živě) a dává jim něco jako návod, jak naložit s tím, co bude následovat. Mluví v tom smyslu, že příběh se bude odehrávat v každém z nich, bude to pouze a právě jejich příběh a nikoho jiného a je pouze na nich, co v sobě díky jeho hudbě najdou. On už název desky mnohé napovídá – The inside movie, něco jako Vnitřní film, vnitřní příběh. Najednou se tu nabízí, vedle kapel, které by chtěly svět spasit nebo spálit podle toho, co jim pro lidstvo přijde přínosnější, přístup zcela opačný – nejsem kazatel, nejsem prorok ani věrozvěst, já jen hraju na kytaru a vy posloucháte. Máte otázky? To je dobře, ale odpovědi hledejte uvnitř sebe samých, nikde jinde je nenajdete, nikdo jiný je za vás nezodpoví. Hu, to je skoro na revoluci.

 

We are so busy to act in our films that we forget to ask ourselves:
"Who is the one that is watching it all?"

 

Ten způsob, jakým byla nahrávka pořízena a pak především skutečnost, jak bylo se záznamem naloženo v post-produkci (ono s ním totiž nebylo naloženo vůbec nijak), se samozřejmě odráží v jedné zásadní věci – The inside movie zní neskutečně přirozeně, vitálně a životně. Co si pod tím představit? Tak třeba dynamika záznamu je na 17 dB, což překračuje i velmi slušné jazzové desky nebo nahrávky vážné hudby, o něčem jako rocku, metalu nebo běžných písničkářských deskách (rozuměj akustická kytara + zpěv) ani nemluvě. Co to znamená? V tichých pasážích budete stražit uši a hledat každý tón, každý akord kolem vás prolétne s lehkostí motýla a vy budete tajit dech, abyste ho snad nevyplašili. A v těch hlasitých se vám zrychlí tep, kytara se i přes použité krabičky rozezní do krásy a když zavřete oči, Estas Tonne bude sedět před vámi. Pokud stále nevíte, o čem píšu, doporučuju příklad, takové praktické srovnání – vedle této desky si poslechněte třeba sólovku Scota Kellyho z Neurosis – The forgiven ghost in me (2012), která patří díky použitým dynamickým úpravám do černé kroniky soudobé hudby. Rozdíl pozná každý z vás.

 

Asi bych mohl ještě psát hodně dlouho o tom, jak a proč mi tahle nahrávka přijde naprosto fantastická a co všechno ve mně vyvolává, ale neučiním tak. Důvod je nasnadě, je to inside journey, můj příběh, moje nitro a můj zážitek, ten váš bude jiný. Bude originální.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Tašo / 3.9.21 0:10odpovědět

Srdce.

Alena / 6.11.18 7:31odpovědět

Děkuji . . .

Eva / 5.11.18 9:40odpovědět

Cítím naléhavost, volání, je to úchvatné, nelze se odtrhnout, nic takového jsme ještě neslyšela

Naděžda / 25.1.16 19:07odpovědět

Neskutečné.

Ruadek / 27.1.14 8:36odpovědět

Co na něj a jeho hudbu říct? Nikdy jsem neslyšel nic jemu podobného, tak niterný zážitek, který se nedá s ničím srovnat. Podobnou hudbu jsem slyšel pouze jedinkrát a to naživo - byl to samotný David Hykes se svým alikvótním zpěvem v kostele. Oba tito pánové jsou orchestrem sami pro sebe, jeden zhmotňuje svou řeč kytarou a druhý hrdlem. Víc říkat netřeba. 100% je málo.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky