Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ex Deo - Romulus

Ex DeoRomulus

Bhut17.5.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Římské legie jsou opět v pozoru, tentokrát pod kataklysmatickým vedením Maurizia, který se rozhodl navrátit světu velikost Římského impéria. Povedené dílo, chvílemi se jevící jako strhující, ovšem záhy potupeno monotónností a opakováním sebe sama.

Projekt Ex Deo není ničím jiným, než výtvorem samotného zpěváka kanadských Kataklysm Maurizia Iaconoa a jak je již zřejmé z některých starších desek Kataklysm, libuje si v opěvování románské mytologie a i přímo historických dějinných událostí kolem Říma. Ve svém projektu Ex Deo nechal své válečné myšlenky vybojovat a na desce Romulus, jak už z názvu vyplývá, počal rozebírat dějinné prvky starověkého Říma. Z desky doslova číší síla oněch legií, které posluchače po celou dobu provází a neustále pochodují kolem něj. V určitých momentech se mi pod kůži vrýval pocit, že poslouchám jakýsi soundtrack k nějakému historicko-válečnému filmu. 

 

Deska jako celek se však nese ve středně rychlém tempu a chvílemi nastává mrtvý bod, kdy se uši unaví a nemohou strávit tóny, které se linou z reprodukturů. Deska je však poměrně vyvážená a ve chvíli, kdy začne nudit, se objeví poněkud chytlavější kousek. Můžeme o ní říci, že jejím kladem jsou střídmě použité melodie, které nijak nevynikají a ani nijak neztrácejí svou sílu. Jsou rozumně použity do vhodných pasáží a mile oživují celkový poslech. Důležitým prvkem hudby Ex Deo je používání orchestrálních pasáží, které jsou jako vystřiženy z mytologických bitev a římských tažení. Honosně zkrášlují určitá místa desky a jsou užita opět s rozmyšlenou měrou, tudíž nikterak nevyčuhují. Ovšem co se musí přiznat, je znatelný vliv domovské kapely Kataklysm. Nejde zcela říci, že deska Romulus je úplně stejná s počiny Kataklysm, ale jistá podobnost se nabízí. Samozřejmě že hlavním pojítkem bude Maurizio a jeho osobitý hlas, jež dodává kapelám určitý punc a tvrdost. Celkový pohled na počin však není nijak jásavý - deska má své kouzlo, ale nijak se nepohybuje. Jak bylo řečeno výše, v některých momentech jsou hluchá místa, která se brzy oposlouchají a začínají nudit. Dále je tu jednolité tempo, které se taktéž nikam nehrne, ani nezbrzďuje. Album si jede po svém a pouze některé aspekty ho o trochu povyšují nad pomyslný průměr. 


Otvírákem počinu je stejnojmenná píseň jako celé album – Romulus. Patří mezi ty zdařilejší kousky, ze skladby je cítit síla, což bylo jistě účelem. Dalším silnějším momentem je třetí skladba Cry Havoc, sice ne tolik chytlavá co titulní song, ale má pevné místo. Pak už deska upadá do jakéhosi stereotypu… Ale pátým songem Invictus se posluchač probere a nabírá sílu. Refrén této písničky je dosti chytlavý a nebál bych se říci, že díky jeho struktuře jsou určití vyznavači jisté ideologie ochotni zvedat pravou ruku do výšin zimních závějí. V dalším pokračování má deska zase svůj osobitý tvar. Při startu sedmé Legio XIII se kolem posluchače prožene kompletní legie římských vojáků. Skladba má opět hitový charakter, ale nijak zbytečně nevystrkuje své parůžky nad ostatní písně. Následující zbytek počinu má zase svůj průměrný náboj. Jedná se o náplň melodických kytar, mocných orchestrálních vstupů a bouřlivého zpěvu. Závěrečná The Pantheon (Jupiter’s Reign) je jakýmsi outrem celého alba. Svou podobu má instrumentální a to pouze v orchestrální verzi. Stále však neztrácí své nasazení a svým vnitřkem je nabita energií vzdalujících se vojsk římského impéria.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky