Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Teprve se třetí deskou Ligeia se k mým uším dostala americká banda Eye Of Nix a hned jsme si padli do noty. Ostatně zpozornit by možná měli i další zájemci, kteří holdují hudbě doomové, lehce avantgardní, lehce zlé a srovnatelné třeba s Bathsheba, Subrosa, Wolvennest a podobně. Nalákalo? To je dobře.

Hlavní středobod hudby Eye Of Nix vidím ve vokálu Joy Von Spain, jejíž barva mi k takovéhle muzice prostě sedí. Je to charakteristický prvek, kterým se mohou pochlubit i výše uvedená jména, byť jsou dvě z nich již nefunkční a všichni dobře víme, jaká je to škoda. Jenže hlas by sám o sobě nemusel být tak omamný, kdyby mu nestála v zádech fortelná muzika. Tou je utahaný doom mystického vzezření. Vláčné tempo v citlivém prostředí melancholie i tajemna. Ale nejen v těchto polohách se kapela našla. Tu a tam vystrčí čertí rohy a patřičně zazlobí, což graduje až do blackmetalových pasáží. Zejména druhá skladba svým nástupem touží odzbrojit vše v cestě a ukázat, že zahrávat si s nimi nikdo nebude. Na druhou stranu tyhle svižné sypačky kapele k duhu moc nejdou a jsou vyloženě jalové. Respektive já bych se bez nich naprosto s klidem obešel. Daleko víc by mohlo být naopak té chladné temnoty, kterou není problém naladit.

Po všech stránkách jde o poměrně pestrou práci, během které se střídá hned několik uchu libých nálad. Takže plavat je rozhodně v čem, a to nemyslím jako nemotorné topení se, ale jako uvolněné unášení na vlnách. Eye Of Nix mají v sobě pozoruhodný náboj a jeho energii využívají střídmě a s rozvahou. Tedy až na občasné výjimky, kdy zbrkle vystřelí a ve vzniklém zmatku se sice dá dobře orientovat, ale to rozbití stávající nálady je vyloženě zbytečné. Zajisté by mohl následovat výčet různých detailů v konkrétních písních, ale takto jednoduše nasměrovat posluchače se mi zdá podvodné. Vytrácí se tím kouzlo objevování, které tento spolek nabízí. Už vzhledem k žánrovému zaměření.

Musím se přiznat, že jsem si tu vystřílel vlastní munici. Zejména v úvodu, kde jsem vyjmenoval příbuzná hudební tělesa. Pakliže jste se dosud s něčím takovým nesetkali, zkusíme to vzít trochu hlouběji. Tak to srovnání s Wolvennest je zejména dané ve zvláštní zádumčivé náladě. Eye Of Nix sice neklesají do takových hlubin a nezpomalují na téměř neživou nehybnost, ale ta provázanost v příjemně mrazivé náladě se vystopovat zajisté dá. Subrosa je jednoznačně tím největším možným tahákem, který ve srovnání nejspíš přiměje většinu čtenářů k poslechu. Ale pozor, ta podobnost není pochopitelně doslovná. Subrosa má specifický styl a zejména způsob gradace skladeb, na to jsou Eye Of Nix až příliš rozevlátí a řekněme avantgardní (ve smyslu určité teatrálnosti). Přesto najdeme určité postupy a roviny, které mohou být vesměs totožné. Celé se to stejně opírá především o společný jmenovatel doom metalu a ženského zpěvu se zajímavým zabarvením. Asi nejvíce podobná je tím pádem Bathsheba, která však nedosahovala takových met, jako se to daří Eye Of Nix. Ve výsledku jde o ojedinělé a svérázné těleso, což je zjištění zajišťující úlevu. Asi nepotřebujeme znát věrohodné kopie a snahy o stejné cíle. Eye Of Nix tak kráčejí po vlastní cestě, po které kdysi vyšly i výše jmenované kapely. Každá z nich se však později rozhodla vydat na svou jedinečnou pouť, byť jsou od sebe vzdálené takřka nadohled. Překážky v tom nevidím, naopak celkem příjemný ukazatel.