Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Víte, jaké to je, když oko nenávidí boha? Je mi jasné, že mnozí z vás to jistě vědět budou, jelikož se tahle šarvátka táhne od roku 1988. Na svědomí ji mají ostřílení muzikanti, kteří vědí, jak si s takovou nenávistí nejlépe pohrát a jak ji dát nejvíce najevo. Však také nikam nespěchají, letošní eponymní řadová deska Eyehategod je teprve pátá v celé diskografii kapely a od předchozí řadovky ji dělí předlouhých čtrnáct let.

Dalšímu představování kapely se vyhýbám, neb jméno je to dosti zvučné a každý explorer bahenních a jinak špinavých kovů o něj musel zakopnout. Jde o bandu hutnou, těžkopádnou a přitom neskonale agresivní. Zejména onou divokostí a výbušností se kladně zapsala do pamětí svých oddaných. Na novém albu se tomuto výrazu pochopitelně nevyhýbají, nýbrž jej opět servírují plnými doušky. Třeba hned úvodní věc Agitation! Propaganda! je masakr jak řemen. Po tomto svižném úvodu už pánové postupně zvolňují a hrají si s každičkým tónem kytar; právě na nich to stojí především. K poslechu se tak nabízí značné množství kvílivých a hlubokých táhlých tónů, které dělají tento žánr tím, čím je. Sabaťárny jsou stále v kurzu a když je umí někdo chytnout za ten správný konec a vtisknout do nich punc originality, záživný výsledek je na světě.

Při zpětném pohledu na album jako celek lze velice snadno přiznat to, že si s ním autoři při jeho tvoření vyloženě hráli. Zábava čiší z každého koutu a přitom si hudba zachovává důstojný zevnějšek bez opiček a laciných grimas. Jde o trhavé tempo, kdy bicmen nenechá dokmitat jedinou blánu a dohoupat žádný činel. Pořád se něco děje, pořád se někam pospíchá, pořád se někam valí. Zpěv funguje přesně jako jedovatý šrapnel, který tuhle sází palebnou kadencí (Framed To The Wall) a jinde zas líně a spíš občasně plive po posluchači (Worthless Rescue). Je mi opravdu potěšením něco takového poslouchat, protože vím, že to nebude jen tak, pro podbarvení jiné činnosti. Tahle nahrávka vybízí k soustředěnému poslechu a hodlá svému posluchači ukázat vše, co lze v rámci sludge metalu vůbec nabídnout. A snad i proto řadím po delší čas tuto kapelu ke špici jmen daného stylu. Na své si přijde vskutku každý. Jak milovníci svižných výjezdů, tak jedinci brodící se spíše v táhlých rašeliništích.

Jen škoda poměrně nízké dynamiky, neb nedá plně vyniknout všem hrubým zákoutím desky a zurčivé tóny sludge utápí v bzučícím neurčitém lomozu. Třeba taková Flags And Cities Bound by si to zasloužila. Jde o nejdelší a nejexperimentálnější skladbu z celé desky, která mnohé kombinuje a ve chvíli, kdy člověk přidá volume, se výsledek nepříjemně slévá.

Ve výsledku ale mohu říct, že jde opět o zdařilý kousek, který potěší každého fandu téhle bandy i jejího novopečeného okukovatele, kterému voní daný žánr. Návštěvníci letošního ročníku Obscene Extreme se mají nač těšit, jedním z headlinerů festu jsou totiž právě Eyehategod.