Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Musím přiznat, že tohoto alba jsem se docela obával. Nejen budoucích možností a verzí, jakými by se na něm FEN mohli hodlat ubírat, ale především toho, zda se kapele podaří udržet svou typickou identitu, kterou si předchozími dvěma deskami stačili vytvořit. Nastal totiž čas se někam výrazněji posunout a přitom za sebou nezamést stopy, natož utéct od rozdělané práce a rezignovat na kořeny. Nechtěl jsem slyšet FEN hledající a těžkopádně našlapující po územích, kde si nejsou dvakrát jistí, ale nechtěl jsem ani FEN zpátečnické a opakující se. Na první pohled to tedy vypadá, že jsem toho chtěl příliš. Ovšem o nic jiného, jako o nastolení jisté rovnováhy na bázi logického posunu a vývoje coby muzikantů, jsem nehledal. Ostatně, atmosférická hudba Angličanů k takovým otázkám vyloženě vybízí.

Minulost vlála ve znamení black metalových kaskád a shoegaze posmutnělé romantiky (The Malediction Fields), která uměla okouzlit, ale také zanechat dojem nedospělosti a někdy až (především vokální) nesouhry. Pokračování (Epoch) sebou přineslo, více než cokoli jiného, upěvnění nastoupené cesty, více ve směru celkového zmírnění a přesvědčivějšího kroku do smířlivějších vod. V obou položkách si FEN udržovali typickou tajemnou auru, která zastřešovala příběhy vtažené do specifického anglického kraje, plného mokřadů a neprostupných bažin. Novinka v tomto ohledu na zmíněná místa už tolik nepoukazuje, spíš se s nimi definitivně sžila, než aby je okatě připomínala, přičemž se ubírá jiným směrem a skutečně se chce usadit v odlišném, pro kapelu ne tolik typickém, působišti. FEN se odhodlali vnést do své tvorby progresivnější prvky jich samotných, což kapele dovoluje rozevřenější polohu, ve které ještě přibylo volnějších pasáží, jež se dají stále titulovat nálepkou shoegaze, ale nepůsobí zdaleka tak prvoplánově jako v minulosti. Otevřeli svou hudbu novým možnostem a vlivům, přitom všem ale zachovali původní pravidlo střídání zatěžkaných a atmosférištějších pasáží, které se výrazně nezměnilo. Změnil se jen styl jakým k tomu všemu dochází. Tím, že je album zprvu poměrně složité na pochopení a docela dlouho brání k sjednocení hlavních myšlenek, zároveň nabízí postupné odkrývání ze svých krás. A ty přicházejí. Kolekci "Dustwalker" nelze upřít jedno, a tím je ona rovnováha, ve kterou jsem hned na začátku doufal. Jsem spokojený.

Agresivní, až neomaleně působící úvod v podobě "Consequence", rychle zkrotí trojice následujících skladeb, které se upínají ke klidnější a podstatně atmosféričtější čistotě (také zvuk zní najednou jinak, průzračněji). Na tomto místě je třeba zmínit klenot alba, jenž spatřuji ve třetí písni "Spectre", kdy samotné nazvání této věcičky písní mluví za vše. Snově působící, neuvěřitelně křehká záležitost, ukazující posun FEN z prostých shoegaze vybrnkávaček do mnohem malebnějších tvarů. Ideální ukázka zavrhnutí závanu stagnace. Od skladby "Wolf Sun" se pak poloha alba lomí ke splynutí obou specifik FEN, tedy těm ostře metalovým, i rockově poklidným. Svojí délkou jde závěr alba výpravnosti a proměnám nálad vedoucím k té konečné, vyloženě naproti. The Watcher navíc zlepšil svůj špatný čistý zpěv do té míry, že zazní falešně jen v jednom bodě (Wolf Sun), což je samo o sobě také výhrou. Naivní chyby z dřívějška se dnes neopakují. Přímo bych řekl, že by se člověk musel hodně nadřít, aby nějaké vůbec našel. Jestli ale tohle všechno FEN stačí na působnost v první lize atmosférického rock/metalu, si netroufnu odpovědět. Spíš ještě ne, ale hezky se vybarvují...